Koruna bez krále, stát bez symbolu?
Neberme národu přirozenou úctu ke korunovačním klenotům – historicky nejvýznamnějšímu symbolu české státnosti
Zásadní změnu přineslo až ohrožení státu a německá okupace českých zemí. Dramatický převoz klenotů do slovenské Žiliny a zpět v době mnichovské krize, kdy se klenoty staly svědkem ztráty historického území Čech a Moravy. Bezprecedentní zneužití symboliky klenotů v rámci nacisty pokřivené svatováclavské tradice, známá legenda o Heydrichově svévolné korunovaci zaplacené vlastním životem nebo naopak veřejnosti dosud neznámý, ale mimořádně silný příběh vystavení kopií českých korunovačních klenotů na světové výstavě v New Yorku v roce 1939, kde se i díky nim stal pavilon po 15. březnu již neexistujícího Československa hlavním symbolem rodícího se druhého zahraničního odboje. Patrně i K. H. Frank tehdy na chvíli uvěřil fámám šířeným také protektorátní šeptandou, že jde o originály odvezené před okupací do Anglie.
Nová renesance
Právě v reakci na ohrožení státu a národa byl v roce 1945 se slavnostním vyzvednutím klenotů ze sklepení Pražského hradu plně rehabilitován jejich historický státoprávní význam a přijato první vládní usnesení o rozdělení klíčů od Korunní komo- ry, k němuž politicky a národnostně komplikovaná první republika nenašla odvahu a konsenzus. Až díky krvavé válečné zkušenosti byl jeden z klíčů poprvé svěřen zástupci parlamentu i prezidentu republiky. Ani režim nastolený v roce 1948 na této věci nic nezměnil, nezdráhal se však klenoty využít ve své propagandě.
Stejně jako dnes se již za první republiky hovořilo o stálém vystavení klenotů v Národním muzeu nebo na jiných místech. Přerušení poměrně moderní, ale smysluplné tradice uložení klenotů v Korunní komoře asi nejvážněji hrozilo ve druhé polovině 60. let, ale i komunistický režim, který se nebál jiných zásadních změn, se ukázal v této věci konzervativní.
Srpnovou okupací Československa opět vzrostl význam klenotů jako symbolu státní suverenity, již pošlapala vojska Varšavské smlouvy, a pod vlivem odhadovaného veřejného mínění bylo v září 1968 rozhodnuto o zachování ceremoniálu. Tato nová renesance symboliky klenotů vrcholila jejich protestně cítěným vystavením při výročí vzniku Československa v říjnu 1968. Mnohatisícové zástupy čekající před Pražským hradem, smuteční atmosféra i způsob instalace klenotů v Plečnikově sloupové síni právem připomínaly obrázky ze září 1937 a pietu truchlícího, ale sjednoceného a odhodlaného národa před rakví prezidenta Osvoboditele.
Rozdělení klíčů
Korunovační klenoty jsou nejvýznamnějším symbolem české samostatnosti a státnosti. Navzdory různým „pokrokovým“úvahám se po zániku monarchie nestaly pouhým muzejním exponátem, ale vždy byla zachována úcta k tradici jejich uložení, neoddělitelně spjaté s historickou i legendární postavou sv. Václava. Klenoty proto dodnes zůstaly v Korunní komoře katedrály sv. Víta, v národním velechrámu, kde v duchu přání Karla IV., stvrzeného papežskou bulou z roku 1346, symbolicky spočívají na „hlavě“(v blízkém prostoru nad náhrobkem) českého patrona.
Dalším z projevů této kontinuity a pomyslným klíčem k pochopení příběhu českých korunovačních klenotů je symbolické rozdělení klíčů od Korunní komory mezi přední státní, samosprávní a církevní představitele, které se od roku 1918 několikrát proměnilo v reakci na státněpolitické události a vývoj státoprávního uspořádání a jehož kolektivní princip nebyl v obou dobách nesvobody respektován.
Celkem třikrát se všech sedm klíčů dostalo do jedněch rukou. Asi nejznámější je sedmidenní epizoda z listopadu 1941, kdy získal neomezený přístup ke svatováclavské koruně Reinhard Heydrich. Od ustavení Senátu v roce 1996 jsou klíče opět rozděleny mezi sedm osobností.
Mají být české korunovační klenoty uloženy v Korunní komoře katedrály sv. Víta a vystavovány výjimečně, nebo zpřístupněny veřejnosti ve stálé expozici? Karlovské oslavy vzkřísily i tento údajně nevyřešený problém.
Věčná hodnota
Zajímavě se vyvíjel i ceremoniál otvírání Korunní komory, jehož současný význam je částečně také až dílem doby po obnovení samostatného českého státu v roce 1993. Posuzování jeho pojetí, okázalosti či patosu je spíše věcí osobního vkusu. Zásadní je však jeho smysl a snad každému srozumitelná symbolika dělby moci. Bylo by přísné tvrdit, že tento ceremoniál je jen obřadem pro obřad či vítanou a běžně nevídanou součástí televizního programu. Bylo by krátkozraké v něm nevidět tradiční a jedinečnou příležitost k vyjádření úcty k české státnosti a pospolitosti, onou hledanou věčnou hodnotou, jež by nás měla spojovat s odkazem Karla IV.
S okázale nevyjadřovaným, ale přítomným respektem se lze setkat i během výstav českých korunovačních klenotů. Čekání v zástupech před Vladislavským sálem není ani v době chytrých telefonů a sociálních sítí pouhou veřejně sdílenou atrakcí, ale zůstává i tichou osobní a společenskou adorací, projevem přirozené úcty k národnímu, státnímu a duchovnímu symbolu, jehož význam vždy rostl v těžkých dobách, na které se zapomíná.
České korunovační klenoty se ani v současné republikánské době nestaly a nemohly stát pouhým sbírkovým předmětem, jakýmsi „číslem ve vitríně“. Proto také otázka jejich uložení není tématem jen pro historiky, kunsthistoriky, konzervátory a bezpečnostní experty, ale opravdovou „věcí veřejnou“, otázkou v prvé řadě pro vládu a sedm klíčníků a s trochou nadsázky pro jedno z možných referend.
Z pohledu spoluautora výstavy o známém i neznámém příběhu klenotů po roce 1918 musím říct, že případný uměle vyvolaný zánik této i z hlediska zahraničí unikátní a atraktivní tradice, která přežila nejen pád monarchie, ale i obě doby naší nesvobody, by byl opravdu trapnou pointou...
České korunovační klenoty se ani v současné republikánské době nestaly, ani nemohly stát pouhým sbírkovým předmětem, „číslem ve vitríně“. Proto je otázka jejich uložení „věcí veřejnou“.
Autor je vedoucím Archivu Kanceláře prezidenta republiky