Nikdy nebudeme šťastní
„prodat“své soukromé investorské fiasko jako součást společenského problému. Skončí sice bez peněz a opustí ho žena, ale poškození přistoupí na to, že ztrátu finančních prostředků způsobila nepředvídatelná situace, a rozhodnou se Erika nežalovat. Katastrofa nenastává a Eric prohlásí finanční krizi, za boží zásah. Je sice nemajetný, ale chvíli šťastný, nastěhuje se na faru k Martinovi a otráveného kněze přesvědčuje o boží existenci.
Otázka osudu
Kehlmann skvěle líčí honbu za slávou i uvěznění ve vlastní nesnesitelnosti a jeho román je vystavěn jako předivo z malých i větších kolizí, jimiž se jako nitky proplétají osudy tří bratrů, kteří se nakonec setkají na zádušní mši, během níž je jeden z protagonistů pochováván. Do ironického, až posměvačného příběhu tím vstupuje vážnost, ne-li tragika – smrtí končí čin, jímž protagonista překročil vlastní já a druhému možná zachránil život.
Navzdory obdivu ke Kehlmannovu kompozičnímu umu se zdá, že se do konstrukce příběhu zapletl – svou invencí a kombinační dovedností je v románu přítomen více, než by si čtenář přál. Kniha je promyšlena tak, aby osudy do sebe zapadly jako správně složená Rubikova kostka – zdoláváním tohoto hlavolamu tráví kněz Martin většinu volného času. Příběh pak Rubikovu kostku připomíná – nese stopy umělosti, řemeslnosti, vykonstruovanosti. Lze to ale Kehlmannovi vyčítat?
Písmeno F v titulu je zřejmě první rodinného příjmení Friedland a zároveň latinského výrazu pro osud – fatum. Otázka, zda existuje osud, ale tematizovaná není. Protagonisté si spíše kladou otázku, jak svůj život „narafičit“, aby jejich pří- běh vyzněl jako osud, jehož nevyhnutelnost zahlazuje stopy osobního selhání. Svůj osud druhému prodáváme a` la investor Eric jako výsledek událostí, jež unikají naší moci. Pravdou ale je, že naším osudem je naše myšlení a z něho vyplývající činy. Zpětně se od nich odvracíme, abychom se tvářili překvapeně a povzdechli si nad bezmocí. Ve skutečnosti jsme všichni – i Kehlmann – upachtění vytvářením sebe samého, svého života a důležitosti.
Kehlmann do morálního kazatelství nezabředává – takoví jsme, což má své klady i zápory. Ale protagonisté řeší vedle nedostatku důležitosti ještě jeden – štěstí. S životem bychom tedy měli něco udělat nikoliv proto, že se nechováme příliš vznešeně, ale proto, že nejsme šťastní? Ale kdepak. Jak praví Martin jednomu hříšníkovi při zpovědi: „Nikdy nebudete šťastný, ale to nevadí, i tak se dá dobře žít.“