Na evropské plynové frontě těsno
Dobrá zpráva pro spotřebitele: rýsuje se tvrdý konkurenční boj mezi ruským potrubním a americkým kapalným zemním plynem
ještě leckde ve světě na odborných konferencích setkávám, mě již nenaplňuje nadšením, neboť je defektní. Tím neříkám, že zemní plyn nebude významným zdrojem energie, nebo že jeho podíl v energetickém mixu neporoste (na Slovensku je dnes okolo 27 procent a předpokládán je růst), říkám jen, že v poměru k rychlosti poklesu spotřeby ostatních fosilních paliv bude jeho pokles nejpomalejší.
V nedaleké minulosti přijel do Evropy první tanker s americkým kapalným zemním plynem (LNG). V nedaleké budoucnosti bude těchto tankerů flotila. Ne, že by byl v Evropě LNG novinkou. Jako pokrokovou technologii, nahrazující dálkovou přepravu plynem potrubními systémy, ji již v 70. letech 20. století používala italská firma SNAM a francouzská GdF.
Zkapalňoval se alžírský plyn a byl přepravován přes Středozemní moře do italského odpařovacího terminálu La Spezia a francouzského Foss sur Mer. Potíž byla v tom, že tehdejší ceny energií i technologií byly příliš vysoké, a proto byl projekt LNG spíše důkazem technologické vyspělosti než standardní přepravní technikou, alternativou k dálkovým plynovodům. Od té doby se mnohé změnilo.
Dva LNG terminály
Opakuji stále, že cílem EU je dosáhnout pokrytí minimálně 40 procent své spotřeby plynu dovozem LNG. Nové terminály rostou na evropském pobřeží – poslední dva zprovozněné jsou pro nás zajímavé.
Prvním je terminál Independence v litevské Klajpedě využívající technologie zplyňovací stanice a zásobníků na speciální lodi kotvící u pobřeží a díky němu se baltské země staly nezávislé na dodávce plynu z Ruska. Druhým je polské Svinoústí uvedené do provozu před několika týdny. Je možná nechtěným žertem historie, že se polský terminál nachází pár kilometrů od výchozího bodu plynovodu Nord Stream na německou pevninu.
Pro nás je významné propojení s českou plynárenskou soustavou. Výstavba plynovodů Moravia (z jihu Moravy do Slezska) a Stork I a II (propojení s polskou plynárenskou soustavou) může být doplněna plynovodem BACI, prodloužením plynovodu Moravia do Rakouska.
Dokončení tohoto systému plynovodů, víceméně bezpečnostních, dává Česku, Slovensku a Rakousku přístup k terminálu LNG. Exkluzivita LNG jako „drahé hračičky“pominula s poklesem ceny technologií pro zkapalňování a opětné odpařování zemního plynu, a také s tím, že oproti 70. letům ceny plynu mnohonásobně na- rostly. Jakkoliv je kapalný plyn v porovnání s „potrubním“stále o trochu dražší, na energetických burzách se ceny obou druhů přepravy prakticky nerozlišují.
Jednoduchá otázka
Přijmeme-li tezi, že má smysl se ještě pár desítek let bavit o zemním plynu, zabývejme se především kapalným zemním plynem. Důvody jsou jednoduché: nizozemské zásoby plynu výrazně klesají, britské zůstávají v Británii, norské jsou stabilní a dlouhodobé, ale nepřibývají, ruský export plynu do Evropy je limitován přístupem k Ukrajině.
Projekt Nord Stream II je – zdá se – kvůli rozhodnutí polského antimonopolního úřadu silně ohrožen, Polsko nesvolí rozšířit kapacity plynovodu Jamal a proslýchá se, že nebude ani plynovod Stork II. Polsko argumentuje dominancí přepravy ruského plynu. Jediným reálným plynovodem k obejití Ukrajiny je tudíž „nově“Turkish Stream, přičemž problém spočívá v nedostatku investic ruského plynárenského gigantu Gazpromu způsobeném nepředvídaným rozhodnutím o výstavbě plynovodu Síla Sibiře do Číny.
Přidáme-li k tomu obezřetnost, s níž je v Evropě ruský plyn přijímán, je pravděpodobné, že množství ruského plynu pro EU – dohodne-li se Gazprom s Ukrajinou o tranzitu plynu po roce 2018 – nepřesáhne 120 miliard metrů krychlových ročně, což je ruský export plynu do Evropy bez Turecka a Finska. Jediná otázka, již je třeba v tomto případě vyřešit, se zdá jednoduchá: Poroste v Evropě spotřeba plynu, bude stagnovat, nebo začne klesat? A to za situace, kdy ostatní uhlovodíková paliva, zejména uhlí, budou strmě klesat.
Fakt, že podíl plynu poroste v evropském energetickém mixu, a to i u nás, ješ- tě neznamená, že poroste absolutní spotřeba zemního plynu. Předpověď zástupce ředitele Gazpromu Alexandra Medveděva o růstu spotřeby ruského plynu v Evropě o sto miliard metrů krychlových náleží spíše do oblasti diagnóz než prognóz.
Energetická politika EU
„Břidlicová revoluce“, která udělala zakrátko z USA největšího světového producenta zemního plynu, nepochybně ovlivní i evropské plynárenství. Kapacit na přijímání LNG má Evropa dostatek – současné terminály jsou využity zhruba z pětiny, a další se budují. Tím přecházíme k myšlence evropské energetické unie, což v zásadě je společná energetická politika EU. Jakkoliv se její uskutečnění zdá obtížné, není nereálné.
Jedním z cílů této politiky je propojená síť evropských plynovodů, systémově „plynová železnice“. Na národní úrovni to díky unbundlingu (oddělení kontroly energetických firem nad energetickými přenosovými sítěmi a výrobou a distribucí energie) jakžtakž funguje již dnes – pominu-li dlouhodobé tranzitní kontrakty. Společná evropská síť plynovodů umožňující dopravovat plyn po Evropě odkudkoliv kamkoliv znamená volný přístup k terminálům LNG – a to i pro vnitrozemské země, jakou jsme my.
K tomu je třeba přičíst rýsující se dohodu o vzniku společné hospodářské euroatlantické zóny – a lze snadněji určit, jak se změní skladba zdrojů zemního plynu spotřebovávaného v Evropě. Rýsuje se tvrdý konkurenční boj mezi ruským „potrubním“plynem a americkým kapalným plynem. To již známe ze současných cenových bitev na ropných polích.
Ztráta politického potenciálu
Evropská komise nedávno dospěla k závěru, že EU musí snížit závislost na dovozu plynu z Ruska – zejména snižováním jeho spotřeby pro vytápění, většina ho je používána právě k němu. Nástroji měla být termická izolace objektů a zvýšení účinnosti topných spotřebičů. Praktické důsledky lze vidět při výměně starého plynového kotle. Myslíte-li si, že si koupíte ten samý atmosférický kotel, mýlíte se. A neptejte se ani příští týden, již se nevyrábějí. Koupit si můžete pouze kotel kondenzační – dražší, ale o poznání účinnější.
Nemusí to trvat dlouho a evropská spotřeba plynu pro vytápění může klesnout na polovinu. Růst spotřeby lze snad očekávat pouze u plynu v kogeneračních jednotkách pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla či jako záložní zdroje pro vě- trníky a solární kolektory, což je však mimořádně drahé řešení.
Kdyby v příštím desetiletí klesla spotřeba plynu v Evropě o 30 procent (a to jsem optimista, jenž počítá i s masivním rozvojem využití stlačeného plynu v dopravě), začne být na trhu těsno. Import LNG z USA začne – nejdříve v západní Evropě – vytlačovat plyn ruský. Pokud bude do té doby dokončena jednotná evropská plynárenská soustava, ztratí ruský plyn politický potenciál a stane se standardním zbožím, jehož cena nebude odvozována od míry importní závislosti, jak je tomu dosud.
Mimořádný chaos
Výstavba nového dálkového plynovodu je běh na dlouhou trať – nebuduje se roky, ale desetiletí. Ať se na současný vývoj plynárenství v Evropě dívám z jakékoliv strany, zdá se mi, že je chyba v matrixu. Export nejen ruského, ale i norského plynu bude klesat v důsledku klesající spotřeby. Růst tlaku importu LNG nejen z USA, ale i z Kataru, Alžíru, Abú Dhabí, nepochybně z Íránu a z dalších producentských oblastí povede k mimořádnému převisu nabídky nad poptávkou. To je pro spotřebitele velice dobrá zpráva.
Bude-li evropské plynárenství do něčeho investovat, pak do terminálů a plynárenských interkonektorů posilujících společnou plynovodní síť. Snaha obejít Ukrajinu při exportu svého plynu do střední, jižní a západní Evropy se Rusku nevyvedla. Posledním zdrojovým rozestavěným plynovodem směřujícím do Evropy je plynovod TANAP spojující ázerbájdžánská ložiska plynu přes Turecko s Peloponéským poloostrovem a Balkánem.
Pokud by do tohoto systému byl připojen i exportní systém Íránu, bude to spolu s plynovodem Turkish Stream pravděpodobně poslední velký zdrojový plynovod pro Evropu. Na ty ostatní asi raději zapomeňme, i když tam působí bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Ne kvůli politice, ale ekonomické nenávratnosti.
Máte-li pocit, že jde omimořádný chaos, pak je správný. Není to však tím, že by světové plynárenství stálo na křižovatce. Problém je v tom, že energetika není zatím ochotná akceptovat fakt, že její silová pozice slábne a nadále bude. Než se s ním smíří, uplyne mnoho času při rozhodování o potřebnosti/nezbytnosti dalších plynovodů Nord Stream či Gazela, jaderných elektráren Temelín či o jiných zásadních, nicméně systémově a vývojově překonaných záležitostech. Šedá je každá teorie, zelený je strom života.
Bude-li dokončena jednotná evropská plynárenská soustava, ztratí ruský plyn politický potenciál a stane se standardním zbožím, jehož cena nebude odvozována od míry importní závislosti, jak je tomu dosud.