Porazili jsme Česko a já se cítil divně
Petr Nedvěd (44)
Vsedmnácti letech se rozhodl emigrovat do Kanady. O pět let později zase pomohl Kanadě vyřadit na olympijských hrách v Lillehammeru české hokejisty a dovést „javorové listy“až do finále, naopak v roce 1996 byl s českým týmem u propadáku na Světovém poháru, jehož letošní ročník už klepe na dveře.
Během bohaté kariéry rozdával radost z krásných gólů, ale také rád vystavoval na odiv svou hvězdnou slávu. Ať byl jakýkoliv, nedá se mu upřít, že si vždycky šel tvrdě za svým, a proto toho ve své kariéře tolik dosáhl.
Petr Nedvěd
LN Jak se zkraje roku 1989 zrodila vaše emigrace do Kanady?
Ještě než jsem s naším týmem (do 18 let) odletěl na turnaj do Calgary, už jsem měl v hlavě, že v Kanadě zůstanu. Přemýšlel jsem o tom dlouho a intenzivně předtím. Pro mě to byla cesta za snem, za tím, hrát NHL, nejlepší soutěž na světě. Neřešil jsem, že je mi teprve sedmnáct, že budou mít rodiče problémy.
LN Tehdy se do zahraničí odcházelo až kolem třicítky. Vedlo vás právě tohle k emigraci?
Iritovala mě jediná věc, že i kdybych měl na to, hrát NHL, tak nebyla možnost se tam v mém věku dostat normální cestou. Jedinou možností bylo odehrát stovky zápasů za národní mančaft a do NHL jste mohl jít až na konci kariéry, kdy vám dali soudruzi volnou kartu. To nebyla cesta, kterou jsem chtěl jít. Samozřejmě to byl obrovský risk. Dneska bych si nebyl jistý, že bych se rozhodl jako tehdy. V pětačtyřiceti totiž přemýšlíte jinak než v sedmnácti, jste mnohem zodpovědnější. Na druhou stranu mi mé mládí pomohlo, že jsem nic neřešil a šel za svým snem.
LN Kdy jste se definitivně rozhodl, že v Kanadě zůstanete?
Rozhodující bylo, že jsem na tom prestižním turnaji byl nejlepším hráčem. Říkal jsem si, že kanadští a američtí kluci, co na něm taky byli, budou NHL hrát určitě, a byla by proto chyba, kdybych se vracel domů.
LN Jak inkriminované hodiny vaší emigrace probíhaly?
Po posledním zápase jsem se se všemi kluky v kabině rozloučil a všichni si dělali srandu, že to stejně neudělám. A ani já sám jsem nebyl stoprocentně přesvědčený. Až ve dvě hodiny v noci jsem se definitivně rozhodl, že se domů nevrátím.
LN Musel jste být hodně opatrný?
Jezdilo s námi takové „prasát- ko“estébácké, které dělalo chytrého, že umí anglicky, i když umělo jen tři slova. No a tomuhle prasátku, které nám vždycky sebralo pasy, jsem se musel nějak ztratit. Sice nám byl všem pro srandu, ale věděl jsem, že když tam ráno nebudu, že po mně bude velká sháňka. Poslední, co jsem chtěl, aby mě tenhle člověk někde v Calgary odchytl. Proto jsem si dokázal dobře spočítat, že musím ještě v noci pryč z města. Ve dvě ráno jsem proto volal kamarádovi, že potřebuju jeho pomoc. On mi to sice nejdřív rozmlouval, ale když jsem mu řekl, že tam zůstanu, i když mi nepomůže, tak jsem ho přesvědčil. Až když jsem se definitivně dozvěděl, že tým odletěl pryč, tak jsem se vrátil do Kanady a přihlásil se na policii. Požádal jsem o politický azyl a tím všechno začalo.
LN Měl jste tehdy v kapse jen dvacet dolarů. Jak se s takovým pakatelem dalo v Kanadě vůbec přežít?
Sice jsem měl u sebe jen dvacet dolarů, ale dopředu jsem měl zjištěné, že je v Calgary velká česká komunita a že tam jsou lidé, kteří mi pomůžou. Ptal jsem se na těch správných místech už dlouho dopředu a oni mě ujistili, že se o mě postarají. Bydlel jsem u jedné rodiny, od níž jsem třikrát do týdne volal domů, a to bylo v té době pro mě asi to nejtěžší, když jsem slyšel tátu, jak mě přemlouvá, ať jedu domů. V červenci jsem pak nastoupil do juniorského týmu v Seattlu ve WHL, který mě draftoval.
LN Během vašeho působení v Seattlu, ještě než jste se dostal do NHL, nastal v Československu převrat. Neříkal jste si, že jste měl ještě nějakou chvíli s odchodem do zámoří vydržet?
Kdybych měl křišťálovou kouli a věděl, že za necelý rok bude v Česku převrat, tak bych v Kanadě nezůstával a nemusel si tímhle vším procházet. Na druhou stranu mě tenhle krok postavil dřív na vlastní nohy, musel jsem fungovat nějak sám a bylo vlastně dobře, že to dopadlo takhle. Současní kluci si teď říkají, zkusím se prosadit, a když to nevyjde, vrátím se domů. Jenže já musel dělat všechno pro to, aby to vyšlo, protože jsem se neměl kam vrátit.
LN
V roce 1994, několik let po pádu železné opony, jste na olympiádě v Lillehammeru reprezentoval Kanadu. Jak se vaše kanadské občanství a účast na hrách zrodily?
Když jsme došli s Vancouverem při jednání o nové smlouvě do mrtvého bodu, využil jsem nabídky kanadské reprezentace, která mi zařídila občanství, a já se s ní připravoval na olympiádu. Neřešil jsem, že už možná nikdy nebudu moct hrát za Česko. Chtěl jsem jen hrát, protože jsem byl dva měsíce bez hokeje. Číslo 93 jsem si pak vzal na dres z prostého důvodu, jako vděk Kanaďanům, že mě nenechali na holičkách, sehnalimi občanství, nechali mě hrát na olympiádě a já jim to svými výkony snad vrátil.
LN Jaké to bylo, ve čtvrtfinále vyřadit Česko?
Když jsem si ten dres poprvé oblékl, tak to bylo takové divné, protože jsem se nikdy jako Kanaďan necítil. Jenže hrát na olympiádě, a ještě za takovou zemi jako Kanada, se jen tak někomu nepovede a já jsem byl rád, že jsem v tom Norsku mohl hrát. Blbý pocit pak přišel ve čtvrtfinále s na-
Bývalý hokejový útočník v roce 1989 coby sedmnáctiletý emigroval do Kanady. V roce 1990 si ho jako dvojku celého draftu NHL vybral Vancouver. Zářil především v Pittsburghu a NY Rangers. Má stříbro z OH 1994, kde reprezentoval Kanadu, a bronz z MS 2012, kdy už hrál za české barvy. Kariéru zakončil v roce 2014 v rodném Liberci.
Ještě dneska to vidím, udělal jsem mu blafák, gólman už byl překonaný, ale jak jsem jel rychle, tak mi to trochu ujelo a nedal jsem. Pak jel Forsberg a udělal tu svou kravinu, ten svůj krásný blafák. Za nás mohl ještě vyrovnat Kariya, ale nedal.
LN V létě 1996 přišel Světový pohár, a protože nespadá pod IIHF, mohl jste na něm hrát za Česko, které čerstvě vyhrálo MS. Roli favoritů jste ale nezvládli a ostudně všechny tři zápasy prohráli. Proč k tomu došlo?
Měl jsem obrovskou radost, že si zase s kluky zahraju v jednom týmu, bohužel to dopadlo takhle. Můžeme si za to ale sami, protože jsme to trochu podcenili a zápasy hráli exhibičně. Když to řeknu blbě, hráli jsme ještě větší exhibici než v Jágr teamu a zaslouženě prohrávali. Chtěli jsme bavit lidi, proto jsme hráli ty srandamače v přípravě, a pak je jasné, že příprava na samotný Světový pohár nebyla dostatečná. Nedokázali jsme včas přepnout z té show na normální zápasy a to vedlo k propadáku.
LN Po domácí prohře se Švédskem na vás diváci házeli plechovky a v Německu jste prohráli dokonce 1:7...
Po titulu mistrů světa tady bylo obrovské očekávání. Švédové nás docela jasně přejeli, ale to zas neberu jako hlavní problém, protože oni tehdy nebyli žádní nazdárci. Hlavním problémem byl zápas v Německu, kdy na nás všechny dolehl zmar. Přitom jakýkoliv reprezentační mančaft by Němce porazil, kdežto my jsme byli úplně zlomení, padlo to na nás a dostali jsme strašnou facku. Když se podíváte na jejich a naši soupisku, tak se vší úctou k nim, ten zápas nešel prohrát. Tohle jsem musel kousat hodně dlouho.
LN Poté vám trvalo 16 let, než jste se vrátil s reprezentací na vrcholnou akci. Jaké to pro vás coby veterána na MS 2012 bylo?
Moc mě mrzelo, že jsem s kluky nemohl prožít zlatá léta v Naganu a pak na mistrovstvích. Bylo pro mě velkou ctí, že mě trenér Hadamczik vzal, a pak jsem byl strašně rád, že jsme tam získali bronz. Zlatá by byla určitě top, my jsme ale bohužel prohráli zápas se Slováky v semifinále. Přitom vždycky, když proti nám předtím hráli, byli v křeči, tehdy se jim ale povedlo se na nás připravit. A v tom zápase o bronz jsme hráli proti velmi silným Finům, kteří navíc tehdy hráli doma.