Ať se zahalí i muži

Osobní výběr ze světového tisku

Podzim před dvaceti lety jsem trávil na studijním pobytu v USA ve skupině asi patnácti Evropanů z médií i státní správy. Jednou jsme jen tak klábosili s kolegy ze Slovenska, Polska a Maďarska. K vlastnímu úžasu jsme zjistili, že nejmenším společným jmenovatelem, který nepotřebuje žádné další vysvětlování, jsou pro nás komunistické televizní seriály typu Čtyři z tanku a pes. My čtyři – liberálně-konzervativní parta ze středovýchodní Evropy – jsme z toho měli velkou legraci, ale nedalo se to vysvětlit ani Západoevropanům, natož Američanům.

V nynější evropské debatě o burkách a burkinách už jsme o level výše, na úrovni srozumitelné celému Západu. Nejmenším společným jmenovatelem, který nepotřebuje další vysvětlování, je společně sdílený zážitek starých francouzských filmů s četníky. Louis de Funés nahánějící na pláži nudisty, ha, ha. To potom každý pochopí pošetilost zakazování burkin či burek.

V Lidových novinách jsme de Funése použili já a kolega Petr Zídek. Ve Francii po něm sahají už automaticky. A v Německu se ho chopil intelektuál Jakob Augstein na blogu Spiegel Online: „Kdo si vzpomene na Louise de Funése v Četníkovi ze Saint-Tropez, má jasno: dříve se lidé na plážích Francie nesměli svlékat, dnes se tam svlékat musejí.“

*** De Funés nabízí argument jasný a sdělný. Ale i poněkud uhýbavý, jak ukazuje Sibylle Bergová, Augsteinova kolegyně na blogu Spiegel Online.

I ona je proti zákazům: „Teď tedy burka. Pak ale zakažme vše, co ruší: zápach z úst, jíst maso, sloupek paní Bergové. Jenže tím rozpory na tomto světě neskončí.“Je proti i proto, že takový zákaz nepomůže muslimským ženám: „Nepovede k tomu, že žena v Saúdské Arábii manželovi řekne: Miláčku, Evropané zakazují moji burku, proberme ještě jednou v kli- ZBYNĚK PETRÁČEK du, zda je nutné, abych ji nosila. A manžel odpoví: Takhle jsem se na to ještě nepodíval, víš co, oblíkej se, jak chceš.“

Bergová na rovinu píše, že jí samotné je úplně fuk, potkává-li zahalené ženy: „Ukazuje mi to, jaká hodnotamůže být lidem jako já, tedy bez penisu, připisována.“Ale tím víc jí vadí, že zahalování se týká pouze žen: „Bylo by mi milejší, kdyby muži, kteří zahalené ženy provázejí, byli též zahaleni. Ale oni nejsou.“

Je to dobrý argument. Dokládá, jak se liberální boj proti zákazu jedné okrajové věci může míjet s jádrem problému. Jádrem problému nejsou nepočetné burky. Ani připomínky četníků ze Saint-Tropez: ti přece naháněli nudisty i nudistky. Ani poukazy na to, že koupací úbory Evropanů před sto lety se podobaly burkinám. Jádrem problému je přece fakt, že zahalování ve světě islámu se týká pouze žen, a ne mužů. Naproti tomu dávné koupací úbory Evropanů se týkaly žen i mužů. Pěkně to ilustruje Menzelova filmová adaptace Vančurova Rozmarného léta.

*** Werner Herzog je filmový režisér, který toho víc natočí než namluví. Tím zajímavější je rozhovor v The New York Times o jeho dokumentu Lo and Behold: Reveries of the Connected World (archaicky znějící titul by šlo přeložit jako Hle, zřete snění o světě v jedno spojeném). Zkoumá internet, jeho vliv na společnost, silné i slabé stránky. Herzog je vůči sesíťování světa podezřívavý, neboť na něm závisí nejenom naše komunikace, ale i třeba rozvod elektřiny a dodávky vody.

„Může se stát, že internet ,začne snít sám o sobě‘? Tu otázku často ve filmu kladete,“ptá se ho novinář Marc Spitz. „Říkám tomu má Clausewitzova otázka,“odpovídá režisér. Clausewitz, pruský válečný teoretik z napoleonské éry, napsal, že „válka někdy sní sama o sobě“. Herzog to pokládá za hluboký postřeh, a proto hledá odpovědi u různých lidí.

Pozoruhodný typ. Sám internet používá, ale jen pro komunikaci (e-mail). Mobilní telefon nemá, neboť nechce být stále k dispozici: „Když se rozhlédnu v kruhu mých přátel, skoro každý si stěžuje, že je otrokem svých dvou mobilů. Jasně, přehánějí, ale částečně už závislí jsou.“

Jádrem problému je přece fakt, že zahalování ve světě islámu se týká pouze žen, a ne mužů. Naproti tomu dávné koupací úbory Evropanů se týkaly žen i mužů.

*** A jak je to tedy s tím Clausewitzem? Na svém webu to vysvětluje dokumentarista Alexander Kluge (už jsme tu o něm letos psali v kontextu připomínek výročí bitvy u Verdunu). Ve své knize O válce prý Clausewitz píše, že válka sní o své omnipotenci. Sám však dodává, že ve skutečnosti válka všemocná není, neboť v ní vězí všechny náhodnosti života, které údajnou všemocnost stále znovu narušují, až ji nakonec pozřou.

Je to tak skutečně? Bude to platit i pro všemocnost počítačové sítě? Toť věčná otázka.