Tajemství temné laguny

nech (nyní už čerstvě ve verzi sedm), televizích, tabletech, počítačích, herních konzolích anebo větších domácích spotřebičích vede k jejich nadvýrobě, brzkému odkládání – a stále rekordnějšímu množství elektroodpadu. Podle loňské studie analytiků Univerzity Spojených národů (UNU) pod vedením Cornelise P. Baldého, jej bylo „za rok 2014 na světě odhadem vytvořeno 41,8 milionu tuny. A dá se předpovídat, že toto číslo stoupne až na 50 milionů tun e-šrotu v roce 2018“.

Z čeho to předloňské harampádí sestávalo? Největší díl připadal na malé elektrospotřebiče: vysavače, mikrovlnky, toustovače, kamery a holicí strojky: 12,8 milionu tun. Větší zařízení, která ale mohou i o něco déle vydržet – pračky, ledničky, myčky nebo fotovoltaické panely – se postaraly o 11,8 milionu tun.

Se sedmi miliony tun následují ohřevná tělesa a klimatizace, dále se 6,3 milionu tun rozličné obrazovky a monitory. Drobnější elektronika neboli telefony, kalkulačky, stolní počítače, notebooky a tiskárny dodaly v součtu asi tři miliony tun, za čímž následuje už jen milion tun lampiček a různých osvětlovacích zařízení. Přepočteno na hlavu, největším globálním „hříšníkem“jsou Norové, kteří tohoto typu odpadu za jeden rok vyhodí 28,3 kila!

Elektronika pochopitelně rozvíjí moderní společnost a ulehčuje její život, takže nijak nepřekvapí, že právě vyspělé země v Severní Americe a Evropě jsou hlavními producenty e-smetí. Měřeno čísly, k nimž došla předmětná studie OSN, zamořuje svět tímto moderním odpadem vůbec nejvíc nejlidnatější Asie (16 milionů tun), ale celá Amerika s Evropou dodají takřka shodných 11,5milionu tun kabelů, procesorů, plíšků či tranzistorů. Naopak velmi „šetrná“je chudá Afrika.

Mosty z monitorů

Píše se rok 2016. A Kuej-jü už prý není tím největším odkladištěm světa. Mnohametrové hory počítačů, televizí a plechů vyrostly ve smradlavé čtvrti Agbogbloshie natolik, že předměstí ghanské Akkry převzalo od Číňanů tento smutný primát, jak tvrdí mnohá světová média.

Zatímco v Číně se e-odpad rozebírá na prvočinitele (s drobným profitem a s velmi vážnou ekologickou stopou), v Ghaně se za malé peníze hlavně ničí. „Výrobci elektroniky očekávají, že bude i řádně recyklována. Ale skoro každé zařízení obsahuje toxické látky, jejichž recyklace by byla velmi drahá. Výsledkem je, že se z ilegální likvidace stává lukrativní byznys,“napsal roku 2014 britský deník The Guardian. A fotograf Kevin McElvaney přidal působivé snímky lidí, kteří se v Agbogbloshie snaží dostat v roztavených bednách ke zbytkům kovových pokladů, přestože za to platí popáleninami, zničeným zrakem, chronickou nevolností i rakovinou plic. „Většina zdejších dělníků umírá na rakovinu před třicátými narozeninami,“napsal list.

Z navršených monitorů, na nichž třeba i evropští kluci kdysi hrávali hry Doom nebo Warcraft, si chlapi ve špinavých lagunách stavějí provizorní mosty, mezi zašlými motherboardy hledají pohublé krávy kousky trávy a malá devítiletá holčička prodává paličům pytlíky s vodou. Po vypití se igelit hnedle spálí, jak jinak!

Přestože se ghanská vláda snaží situaci řešit (a opakovaně byl diskutován skutečný rozměr ghanského e-smetiště oproti mediálním zprávám), škody jsou veliké. Studie postupně ukazují, že lidé v oblasti jsou vystaveni extrémním dávkám rtuti, olova, arzenu, kadmia, bromovaným zpomalovačům hoření, furanu anebo ftalátům. Kontaminován je vzduch i půda. „Na světě existuje stále mnoho e-odpadu, který není shromažďován a tříděn ekologicky přijatelným způsobem. Co víc, část haraburdí je posílána na velké vzdálenosti do rozvojových zemí, kde se užívají hrubé a neefektivní techniky k extrakci materiálů a součástek. Tyto prosté ,dílenské‘ metody představují nebezpečí jak pro chabě chráněné dělníky, tak pro místní prostředí. Globální obchod s elektronikou a s nevyhovující recyklací vedl k přírodním kata- strofám, jako jsou čínské Kuej-jü a ghanské Agbogbloshie,“uvedl v předmluvě citované studie OSN Kazuhiko Takemoto, ředitel Ústavu pro pokročilá studia udržitelnosti již zmiňované Univerzity Spojených národů.

Přestože v řadě vyspělých zemí včetně Česka existuje přísná regulace třídění elektroodpadu (a extra poplatek bývá součástí kupní ceny nových spotřebičů), podle studie ve vědeckém žurnále Environmental Science and Technology (2012) plných sedmdesát procent šrotu skončí v Číně. Netoxické suroviny jako železo, ocel, měď či zlato se předtřídí, ale části s hůře extrahovatelnými a jedovatými látkami až moc často míří do onoho „třetího světa“. Například USA doma zlikvidují pouze čtyřicet procent vyprodukovaného odpadu; zbytek mizí pryč.

Nahrává tomu děravá legislativa, protože i taková země, jako je miliardová Indie, postrádá zákon, jež by dovoz toxického e-odpadu zakazoval. Navíc bývá nefunkční šrot v lodních kontejnerech onálepkován hodně eufemisticky coby „použitá elektronika“. Jen v Číně se tímto doslova špinavým polorecyklačním byznysem zabývá 106 certifikovaných korporací plus statisíce „šedých“soukromníků.

Fotbalové přenosy na ní bývaly pěkné. Ale jen do chvíle, než přišel nový model: s lepšími barvami, s větší úhlopříčkou. Televize musela pryč. A co dál? Většina e-šrotu putuje z vyspělých zemí až na druhý konec světa, kde jsou čipy a obvody zpracovávány. Vědci varují, že jednou by odtamtud mohl přijít mastný účet.

Nebludný kruh

„Většina zdejších dělníků umírá na rakovinu před třicátými narozeninami,“napsal britský deník v reportáži z ghanského skladiště e-odpadu

Na mnohá úskalí v globálním zacházení s pozůstatky našich mobilů, fénů nebo praček poukázal komentář v srpnovém vydání prestižního časopisu Nature.

Trojice vědců – dva z Pekingu, jeden z anglického Norwiche – píše: „Urgentně potřebujeme globální přístup v řízení objemů a toku e-odpadu. To by vyžadovalo: mezinárodní úmluvu, financování technologického transferu, striktnější národní legislativy o dovozu a vývozu a větší povědomí zákazníků o existujícím problému (...) Výzkumníci a regulátoři musejí vybudovat globální systém, který pokryje celý životní cyklus elektrospotřebičů včetně výroby, užití, oprav, sběru a repasování.“

A dodávají, že ultimativní vizí by měla být cirkulární ekonomika, jak o ní LN v létě psaly: promyšlený kruh obnovitelných, opravitelných a vylepšovatelných věcí v budoucím světě, který má produkovat minimum planetární špíny. „Čína, jakožto největší výrobce elektrospotřebičů a zároveň hlavní příjemce e-odpadu, by měla jít v čele,“míní vědci.