Trn, který se změnil v klenot
stavby na našem území, od světoběžníka a brněnského rodáka Adolfa Loose (Müllerova vila v Praze-Střešovicích), Berlíňana Bruna Paula (dosud u nás ne zcela doceněný Traubův rodinný dům tamtéž), Němce Heinricha Lauterbacha (Háskova vila v Jablonci nad Nisou) a Slovince Jožeho Plečnika (kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech).
Všechny jsou zmiňovány v encyklopediích moderní světové architektury, ale ta Miesova rozhodně nejčastěji. Její autor totiž vytvořil prototyp exkluzivního bydlení budoucnosti, který otevřel nové cesty.
Unikátní konstrukce, noblesní materiály, velkorysé, byť minimalistické dispoziční řešení, dokonalé propojení domu a zahrady i supermoderní technické vybavení fascinovaly už v době vzniku – a fascinovat nepřestávají ani dnes, víc než osmdesát let po dokončení.
Sotva by se dnes našel významný světový architekt, který by netoužil brněnskou stavbu navštívit. Tugendhatův dům ovšem nebyl takto nadšeně přijímán vždycky. Zpočátku – a je to asi pro naši zemi symptomatické – měl i mezi experty řadu nepřátel.
Odmítali jej levicoví avantgardisté v čele s doktrinářem Karlem Teigem, protože jim vadila přílišná exkluzivita stavby. Jejich odpor šel dokonce tak daleko, že od- mítli tuto vlajkovou loď funkcionalismu představit ve svých odborných revuích.
Pozadu nezůstávali ale ani konzervativní kruhy, které dávaly přednost stavbám v neoklasicistním nebo neobarokním pojetí. V této souvislosti stojí mimochodem za připomenutí, že kupříkladu rezidence Otta Petschka v ulici Ronalda Reagana v Praze-Bubenči (arch. Max Spielmann) ze stejné doby má obdobné technické finesy – obří okna, jež se dala zasunout do podlahy, nebo klimatizaci, ale architektonicky představují tyto dva domy dva zcela odlišné světy.
Černobílý skvost, barevná prémie
O vile Tugendhat, zařazené do prestižního seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, vyšlo u nás během posledních let více knih než o jakékoli jiné moderní stavbě na našem území (nepočítaje v to beletrii inspirovanou touto kultovní vilou). Nyní vychází další, tentokrát připravená dvojicí renomovaných brněnských architektů Petrem Pelčákem a Ivanem Wahlou, doplněná ještě statí historika umění Miroslava Ambroze. Knížka podélného formátu, který horizontálním liniím vily sluší, je pak doplněna kolekcí původních fotografií Rudolfa de Sandala, autora jedinečných černobílých snímků československých funkcionalistických staveb.
Tento dnes již nepříliš známý autor působil v Brně a Praze, v roce 1940 odešel do Berlína, kde se jeho stopy ztrácejí. Jeho snímky Tugendhatu jsou ale nedostižné. Ač nepracuje s barvou, dokonale vystihuje charakter stavby, jejích prostorů i detailů. Z fotografií lze jasně vycítit charakter jednotlivých materiálů – omítek, chromovaného kapotování ocelových sloupů i proslulé onyxové stěny. Dalo by se říci, že De Sandalovy fotografie jsou stejně dokonalé jako stavba sama. Navíc dokumentují nejen hotové dílo, ale také proces výstavby i původní atmosféru domu po jeho dokončení.
Autoři doplňují publikaci rovněž o plánovou dokumentaci celku i jednotlivých detailů a přidávají také velmi podrobný komentář k celému procesu vzniku. Představují osobnost tvůrce a jeho předchozí dílo, které od počátku jasně směřuje až k vrcholnému brněnskému výtvoru.
Zkrátka nepřichází v knize ani reflexe Tugendhatovy vily v dobové světové literatuře, která se výrazně liší od chladného přijetí, jakého se přelomové stavbě dostalo na domácí scéně. A svého druhu prémii pak představuje barevná dokumentace současného stavu – obstarávají ji citlivé a záměrně neefektní snímky Davida Židlického.
Je příznačné, že na obálce knihy není snímek vily, ale detail Miesova půdorysného výkresu. Práce je totiž určena především odborníkům, ale i zájemcům omoderní architekturu i o dílo projektanta, který krom brněnské vily vytvořil sérii významných staveb v rodném Německu a později i ve Spojených státech, kde úspěšně působil po vynuceném odchodu z vlasti až do své smrti.
Za sedm let své existence tato rubrika představila desítky zajímavých staveb. Tuzemských i těch, které leží za hranicemi, ba i oceány. Na jednu budovu však dosud nedošlo, byť patří k nejvýznamnějším architektonickým dílům, jaká lze v Česku najít – brněnská vila Tugendhat. Čerstvě o ní vyšla mimořádná kniha, je tedy čas dluh splatit.