Katarze s nadějí i bez
Otázky mládí a drsná odpověď zkušených. To jsou dvě alba, která k nám míří ze Slovenska: Katarzia skládá zkoušku druhého alba, kapela Martina Burlase nevidí mnoho naděje.
Katarzia (čili Katarína Kubošiová) na sebe rychle a účinně upozornila v roce 2013. Když jsme v Česku viděli pár slovenských videí dívky, která zpívá vlastní songy v lidovém kroji kombinovaném se současnými prvky, bylo zřejmé, že „urbánní folk“má nový silný hlas. Studentka scenáristiky na bratislavské VŠMU svůj kroj po tetě brzy odložila a zbylo to podstatné: pádné obraty v textech, pozornost dělená při živém zpívání mezi publikum a vnitřní svět písní, občas výrazná melodie. Debutové album Generácia Y (2013) shrnulo první repertoár se skvělými místy ( Z vágneho jasné, Spýtala som sa, Dunaj), ale vlastně neznělo tak plasticky jako živá vystoupení. Především jimi si Katarzia upevnila reputaci „skorohvězdy“na hranici mezi nezávislou zónou a skutečným popem.
A tam je jí patrně dobře: chvíli přiživuje svůj hvězdný status (viz nový klip s Davidem Kollerem po boku), pak zas ruší staré sestavy, instrumentuje písně nově a album si produkuje sama. Což je podstatný moment, při kterém zbystří všichni, koho zajímají dnešní podoby ženské samostatnosti v oborech, kde se to dřív neobešlo bez mužů. První vlna repertoáru se vždycky píše dobře: Katarziiny písně vytryskly z rozchodů, sebeověřování. Jako vypravěčka nachází sebe sama v roli milenky a prověřuje, co s tím. Druhé album je klasický prubířský kámen: jak pokračovat v tvorbě, když už se to od člověka jaksi očekává?
Nebýt poličkou z Ikey
Ad sound: zatímco v době prvního repertoáru ještě zažil autor recenze odmítání televizního dramaturga, že „tak primitivní kytaristku“nechce do vysílání, na druhém albu je všechno tak profesionální, že by možná neškodila trocha špíny. Sólovou hru zhusta nahradila indiepopová elektronika podporovaná malou kapelou, V ní jsou spolehliví instrumentalisté, kteří už nějaký čas „federálně“hrají tam i tady: především bubeníkMartin Valihora a baskytarista Marek Minárik. Působí to jako spolehnutí se na mainstreamové jistoty a některé jazzrockové momenty asi odradí mladší publikum: ale i tady nakonec všechno přebije osobnost autorky.
Tematicky vzato, album Agnostika by mohlo mít podtitul „No satisfaction“. Katarzia ve vyprávění naráží na milostná provizoria, sebeklamy, nenalezené jistoty, bytostnou nespokojenost se sebou samou. V samém závěru alba říká nepřítomnému partnerovi: „Keby si vedel, ako strašne sa mi už hľadať nechce!“Ale nic jiného než hledat se dělat nedá. Suma písní na desce je stvrzením, že pevné body má snad v sobě jako pozorovatelka. Jinak je všechno, svět i ona sama, ještě nejistější terén než na debutu.
Pozoruje „život jako poličku z Ikey“v provizorních podnájmech, prožitý čas, po kterém, zdá se, nic nezůstává („z izby do izby / z pokoja do pokoja / všeci mi zmizli / asi sa ma boja“). Nachází-li suverenitu, pak na neprávém místě. Viz Srnka, kde sražené zvíře ponechané na silnici funguje jako obraz dobyté a opuštěné lásky, zaměnitelné tělo. Vidí, jak hledání a úzkost, že toho snad zažijeme málo, ústí do poživačnosti: „... sme majstri sveta cynizmu, čo sa nezje, chceme aspoň oblíznuť.“
V čistém světě poezie by takové formulace byly moc jednoznačné. Ale jako indie pop, jako do hudby vrostlá výpověď s osobním ručením zpívající autorky vůbec nepůsobí ploše. Poslední citace pochází z písně Milovať s hudbou, která patří spolu se závěrečnou Rozprávkár k dominantám alba. Proč? Katarína Kubošiová dost jasně poodešla od jednoduché melodiky prvního repertoáru. Opakovaně tíhne k delším litanickým textům (je to důkaz, jak moc je slovo její živel), někdy to dokonce evokuje dlouhé věty Ivana Štrpky, které před lety zhudebňoval a zpíval Dežo Ursiny. Některé z písní jsou zároveň vystavěné z řady různorodých částí. Jako by se tu ignorovaly zvyklosti songwriterů a stu- dentka scenáristiky Kubošiová spíš ostře střihala mezi několika prostředími malého filmu. Když se v tomhle všem vyloupne píseň zpěvnější, zapamatovatelnější, nominuje se do pozice „singlu z alba“.
Díky tomu všemu je Agnostika albem pro opakovaný poslech. Napoprvé chytne zmíněný Rozprávkár, k němuž vznikl chytře stylizovaný, účinný klip: Katarzia zpívá sama s kytarou, nic víc. Koneckonců, je to píseň o osamění, rozpadu dalšího vztahu, momentu, do nějž se promítá to intimní, praktické i něco o současné Evropě. A pak tu jsou vrstevnatější písně, které bude posluchač mapovat déle. Viz Hodinový hotel, který se nejdřív zdá trochu naivní (moralistní náhled, naivní je i „strašení“syntezátory, které napovídají, že na téhle temné hře je něco špatně). Ale Katarzia to překonává: „hodinové šťastie“tu nakonec vyznívá obecně, jako jakákoli krátkodobá atrakce, kterými si zaplňujeme životy, místo abychom budovali něco dlouhodobého, s výmluvou na frustraci, která je vždy po ruce („sedem panvových kostí / líže si navzájem rany nasbierané v minulosti“).
Posluchačsky má tenhle materiál pomalejší náběh: ale z větší části je zas jasně poutavý, rutina tu vedla ruku jen ve třech, čtyřech písních. Česko dnes nemá mladý ženský hlas, který by rodnou řečí tak suverénně zanechával svědectví o sobě teď a tady. Katarzia je tomu nejblíž: žije koneckonců už nějaký čas v Pra- ze a na koncertech je znát, jak ji mladé posluchačky berou jako „role model“, kurážnou vrstevnici schopnou prožité zpovědi a sebereflexe. Natočila desku, jaká „tady u nás“momentálně nemá srovnání žánrově ani mírou soustředění.
Kdo kontroluje feminní stránku věci, možná se pozastaví nad novými, „prefíkanými“, zbytečně dráždivými fotkami Katarzie se „vzrušeně“pootevřenými ústy: to by mnohé její současnice, autorky prezentující svou tvorbu, zásadně neudělaly. U nás i na Slovensku nejspíš pořád panuje představa, že je třeba prezentaci patřičně „přišťavit“, samo dílo že nestačí. Nepochybně je to součást té nejistoty, o které Katarína Kubošiová zpívá.
Nebojte se ubrat ze své hodnoty
Zatímco Katarzia hledá své místo na prahu dospělosti, další slovenské album jako by bylo tvrdou a nelítostnou odpovědí zkušených, jak to všechno dopadne. Skepsí, chladem a obecnou ztrátou víry je od začátku do konce prodchnutá nová tvorba kapely Ospalý pohyb. Stojí za ní autor, který je pro slovenskou alternativu podstatný už od 80. let, byť často v nenápadných spodních vodách: klasicky školený skladatel, ale také elektronický hudebník a „jiný rocker“Martin Burlas.
I na letošních ostravských Colours publikum poněkud zíralo, jaký zvláštní kvartet nepovědomých starších chlapů tak suverénně šíří studenou elektronickou hudbu – názorovou, a přece s potlačenými emocemi. Ospalý pohyb se dal dohromady po mnohaleté pauze. V 90. letech působil i pod názvem Sleepy Motion. Burlase jsme tehdy vnímali možná víc přes elektronický autorský pop, zčásti v duu s hudebníkem a výtvarníkem Ivanem Csudaiem. Od té doby napsal Burlas řadu komorních a dalších vážnohudebních děl (názvy jsou výmluvné: Panadol, Strach, Amnesia, ale i Nová naděje). Že jej přitahuje pohled na věci choré, symptomaticky špatné, napovídá i jeho Spam Symphony natočená Českým rozhlasem: ve spolupráci s básnířkou Nórou Ružičkovou nechal skladatel zpívat sbor vybrané citáty z poraden a „návodů na život“ze žen- ských časopisů („Nebojte sa ubrať zo svojej hodnoty. Pri prvom stretnutí bude muž príjemne prekvapený,“atd.).
„A tak som práve nepovedal nič, a tak som práve zlyhal,“– když se vloni na podzim Ospalý pohyb vrátil krátkým EP, bylo zřejmé, že Burlasovo mužstvo se nestalo optimističtějším. Následovalo letošní LP o./ V písních jako 15 rokov pod umelým svetlom do proudu zvuku odkapávají zvukové barvy jako umělé nebo chemické substance. Opakuje se téma odchodu, loučení, rozluky se světem. Nechuť k dystopii, která ze sci-fi přesídlila do naší přítomnosti, se mísí s vědomím vlastních limitů („Nebojím sa svojej slabej duše,“říká se v mantře úvodního textu).
A teď je nutno napsat, proč to není manýristické. Burlas (ale třeba i bubeník a autor Daniel Baláž nebo spolupracující textař Ján Boleslav Kladivo) pějí o chandře s odstupem, vyrovnaností, místy hluboko zasutým sarkasmem. Jistě, pořád tu cítíme ambivalenci: je to smíření, nebo rezignace? Pomáhá i to, jak dobrý je Burlas hudebník. Viz samba Pekné šaty, jejíž taneční rytmus kontrastuje s textem o černočerném pokoji a špinavé chodbě. Chce-li někdo najít útěšnější místo, na albu ho má třeba v evidentním pozdravu Kraftwerk, německy zpívaném Wellengesang o naslouchání magnetickým vlnám.
Ospalý pohyb je nejspíš jednou z nejhůř marketingovatelných hudeb „u nás“. Kdo by se hnal po pesimistickém elektropopu šedesátiletého skladatele, s nímž se ztotožní ti otrlejší ze střední a starší generace, nikoli mládí chtivé zábavy? A přitom je to paradoxní: kapela Martina Burlase ztělesňuje vybroušený, zkušeností zklidněný postoj, který má v sobě velkou přesvědčivost. Pořadatelé z „art venues“a chytrých festivalů by o ní měli vědět. Je svůdné prohlásit, že Ospalý pohyb je v tuhle chvíli nejlepší neznámou kapelou byvšího Československa. Tak to vypusťme aspoň jako hypotézu.
Je svůdné prohlásit, že Ospalý pohyb je v tuhle chvíli nejlepší neznámou kapelou byvšího Československa
Ospalý pohyb: o./ CD, LP a download vydaly Deadred Records a Starcastic, 2016. Katarzia: Agnostika. CD a download vydávají 12. září Slnko Records, 2016.