Básník si vykračuje a dělá cvak, cvak
Malijevský svými fotografiemi ilustroval už debut, básnickou sbírku Bělomorka (2003), stejně jako následující povídkový svazek Družba (2005) i předloňskou sbírku povídek Měsíc nad řekou Tejo. Ilustrace poezie a prózy je docela ošemetná věc a má zastánce i odpůrce. Zastánci argumentují tím, že ilustrace zvyšují poetický potenciál textů, kdežto odpůrci mají za to, že ilustrace tlačí texty do určité interpretace.
Vytváří-li si ilustrace k textům sám píšící autor, je to symbióza ještě ošemetnější, neboť ve čtenáři vzniká přirozená tendence hledat v oněch ilustracích dopovězení či „doložení“toho, co bylo řečeno v textech, byť třeba – respektive téměř jistě – oba druhy výpovědí vznikaly nezávisle na sobě a jejich spojenectví na papíře je dodatečné, pocitové. Abychom to zkrátili a konkretizovali: doposud Malijevský vydával knihy, které mohly být řazeny mezi krásnou literaturu, přičemž autor si je sám ilustroval, kdežto nyní vydal svazek, jenž náleží do kategorie umělecká fotografie, přičemž součástí publikace jsou několikařádkové básnické texty, ať v próze či ve verších, prolínající obrazovou částí. A jako se dá říci, že Malijevského literární sbírky by se obešly bez jeho fotografií, tak i Znamení Lvova si lze představit bez textů, jimiž autor doprovodil své záběry, exponované vloni a předloni v západoukrajinské třičtvrtěmilionové metropoli, jejíž historické centrum je na seznamu světového dědictví UNESCO. To město má i panelákové čtvrtě a nádory, ale zůstaly za branami Malijevského fotografické pozornosti.
Digitální analog
„… tady to je všechno trochu divný a hodně tu prší a pak se v tom dešti, v tom pomalém tichém padání kapek dějou věci, člověk se najednou třeba promění v kostel anebo kostel se stane člověkem nebo třeba ptákem, všechno se to tady ve Lvově mění, všechno je tady pořád v dešti, a proto nikdy přesně nevíš, co vidíš, ale to je dobře, protože můžeš být pořád překvapovaný, udivovaný…“stojí v posledním, asi nejlepším textu v knize Znamení Lvova. Malijevský ta slova přisuzuje muzikantovi Jarku Chomykovi, s nímž prodlévá v jedné lvovské kavárně.
Líčená atmosféra je i atmosférou jeho fotografií, a kdyby tyhle formulace stály v jakési mottu ve lvovské knize, nejspíš by to textově dostačovalo. Ale dobrá, přistupme k Malijevskému takovému, jaký je: jako k tvůrci – co se knih týče – bytostně dvojdomému, fotopsavému. Asi to „neumí“jinak, tudíž mu doslovnost či přeslovenost monografie „promiňme“, berme ji coby danost. A posuzujme tu knihu jako počin primárně fotografický.
Malijevský vystudoval teoretickou fyziku, coby fotograf je autodidakt, ale to je pouhé konstatování, které v současnosti už nic neznamená. Fotografie je již zcela demokratická, totálně zlidovělá disciplína, kde odborné školení (na rozdíl třeba od koncertního hraní) nezaručuje nic, není ničeho podmínkou. Malijevského fotografický výraz vykazuje známky staré školy, až staromódnosti. Černobílé snímky dle všeho exponuje analogově, na film; signalizuje to jednak jejich těžko definovatelný tonální „šmak“, jednak autorova internetová nabídka kurzů analogové fotografie. Poetika Malijevského, to je typický český fotografický lyrismus i civilismus, záznamy okouzleného chodce. Pracuje s odrazy ve vodních hladinách nebo skleněných stěnách, se stínohrami. Obecně platí, že je to tvůrce mnohem více náladotvorný než momentní – nefigurativní snímky mu vycházejí lépe. Na této stránce reprodukujeme výběr z těch lvovských fotek, jež máme za povedené: poměr nefigurativních a figurativních záběrů pokládáme za odpovídající a výmluvný.
Totiž: Igor Malijevský má nesporný obrazový talent pro vyhledávání lyrických konstelací upomínajících na pouliční fotonálezy od tvůrců typu Atgeta nebo Štyrského. Kromě toho poetika Malijevského Lvova upomíná na tvorbu autorů z tvůrčí skupiny Česká Paralaxa, jejímž asi ústředním autorem je Malijevského víceméně vrstevník Vojtěch V. Sláma (* 1974) a pro niž je typická práce s dvouokými zrcadlovkami, černé rámování snímků apod. Ale ve Znamení Lvova se vedle výborných záběrů vyskytuje i nezanedbatelné množství průměru či balastu; jsou to hlavně ty momentky z ulic, kdy pan autor měl potřebu zachytit tu stařenku s igelitkou, tu pána s balíkem sběrového papíru, támhle zase pár rozmlouvající na lavičce pod stromy, ale také světlou kamennou kouli v Zámecké ulici, na niž kdosi nakreslil obličej a na čelo napsal Putin. Jsou to banality. Něco jako když na hudebním albu mají některé písně úlohu výplně, která má napomoci, aby kolekce jako celek stopáží vůbec vydala na album.
Malijevský sice ctí a tvoří fotografii „rukodělnou“, nedigitální, ale jeho Znamení Lvova strádá nesnesitelnou lehkostí digitálního věku, kdy věci rychle vznikají, nasypou se do knihy a nazdar. Záběry, které za něco opravdu stojí, by mu totiž na knižní soubor nevydaly. Ještě by to chtělo několik pobytů ve Lvově. Jenže příkaz doby zní: Publikuj, nebo zemři. Nejen u vědců. „Nezávislý“Igor Malijevský je v tomto punktu docela závislým dítkem své doby.
Igor Malijevský (* 1970) sám sebe již roky označuje za básníka a fotografa, a to fotografa uměleckého. Nyní vydaná kniha Znamení Lvova je první jeho fotografickou monografií, nepočítáme-li bibliofilský titul The Signs, který autor prodává prostřednictvím svých internetových stránek.