Ať se nudí
Hlavně maminky menších dětí podle Hany Havrilcové mívají pocit viny, pokud s nimi nejsou pořád. A cítí se za ně zodpovědné natolik, že úplně zapomenou na sebe. Z pohledu Nevýchovy je ale rodič klíčový, na jeho pohodě záleží. „Když se obětuje dětem a věnuje jim veškerý svůj čas, ve výsledku není šťastný nikdo – rodič je vyšťavený a dítě je uhnané. Ani jeden nemá žádný prostor pro sebe. Děti pak vyrostou a honí se dál, nenaučily se vydechnout a myslet taky na sebe. Nejvyšší čas tenhle scénář zastavit,“upozorňuje pedagožka.
Potomci, kteří vyrůstají v přílišné nebo naopak nedostatečné péči, mají nízké sebevědomí, čekají, že jim ostatní všechno připraví. S tvořivostí nemají žádnou zkušenost, protože tvořiví byli místo nich ostatní. A také bývají málo samostatní. Když novému členu rodiny plně podřídíte od začátku svůj život, získá tím neoprávněný pocit, že je středobodem světa. Problém pak může nastat, když se třicet takových středobodů ocitne ve školce. „To je velká deziluze,“říká Lenka Šulová.
Na vině ale podle ní nejsou jen rodiče, ale i celkové nastavení dnešní společnosti. „Současný život, tlak na výkon, na kariéru, je odvádí od jejich rodičovské role. Není to vnímané jako plnohodnotný čas, jak by ho měl úspěšný člověk dnes trávit,“míní psycholožka.
Dobrý znalec dítěte
Když už těm nejmenším nabízíme aktivity, měli bychom také popřemýšlet o tom, jaké. Můžete je totiž motivovat k výkonům, které ještě neovládají, ale potenciál k tomu zvládnout je už mají. Děti baví podněty, které jsou nad jejich možnosti, ale ve kterých si ještě věří, že je dokážou.
Ve 30. letech minulého století to popsal ruský psycholog L. S. Vygotskij a nazval to zónou proximálního vývoje. „Dobrý rodič je především takový, který umí dítě pozorovat. Ví, na jaké vývojové úrovni je, jak si hraje a chová se. Dává mu pak podněty o trochu ná- ročnější, které ho stále ještě baví, ale zároveň ho nedemotivují, protože jsou už moc náročné, a ani ho nenudí, protože už je dávno zvládá. Jako dobrý znalec svého dítěte ho zve do té zóny,“dodává Šulová.
Na dotaz, zda není těžké poznat, co je ještě pro děti zvládnutelné, ale ne nemožné, Lenka Šulová odpovídá: „To zase popsal
Když zahlédnete míč
Nejsme-li odmala vedeni k tvořivosti, může nás nakonec překvapit třeba i rozkvetlá louka. „Nevíme, co bychom na ní mohli dělat, co všechno zajímavé se tam dá pozorovat,“říká neurolog Martin J. Stránský. Zároveň ale dodává, že vždycky existuje naděje, že se to ještě naučíme. Připojuje tři příklady výchovy, které rád používá a které demonstrují, jaký vliv mají rodiče na své potomky.
Představte si, že je vám rok a půl a vy jdete s maminkou v létě poprvé do parku. Maminka sedí na lavičce, kde se baví s nejlepší kamarádkou. Vy jste se právě naučila chodit a rozhlížíte se kolem. Najednou spatříte červený balon, který jste nikdy předtím neviděla. Co uděláte? Ano, poběžíte k němu a budete ten balon chtít ukázat mamince. Teď se dostáváme ke klíčovému okamžiku vašeho budoucího života.
Jsou tři možné reakce maminky: buď si vás vůbec nevšimne a baví se dál s kamarádkou. Anebo vám řekne, ať míč okamžitě položíte, protože není váš, můžete si ublížit. A vyzve vás, abyste ho ihned vrátili. Třetí varianta je, že vás pochválí, řekne vám, ať se vrátíte, až si dohrajete, a pokračuje dál v hovoru s kamarádkou.
Nejmenší procento maminek se podle doktora Stránského zachová podle třetí varianty. „Ta je nejzdravější, protože nabízí kombinaci nezávislosti a tichého dozoru. Bohužel, většinamaminek reaguje podle prvních dvou variant, čímž vzniká nezralý vztah mezi matkou a dítětem, který podporuje negativní vlastnosti, jako je pocit méněcennosti či rozhodování ovlivněné výčitkami svědomí,“vysvětluje neurolog.
Je jen na rodičích, aby reagovali na životní objevy svého dítěte správně, tedy ideálně takto: ty máš ale krásný míč, dělej si s ním, co chceš, a až budeš hotový, tak se vrať.