Vítězství je na mé straně
Jana Koubková prošla za svoji dlouhou kariéru mnoha hudebními proměnami a vždy měla po svém boku velmi silné a zajímavé muzikantské partnery. Platí to i pro hráčský okruh, který ji obklopuje nyní. Přestože jde většinou o hudebníky o více než generaci mladší, se svou „principálkou“si dokonale rozumějí nejen na pódiu. Přesvědčit se o tom můžeme jak z nového alba, tak i při koncertech v klubech a na festivalech. Jako třeba dnes večer v pražském Jazz Docku, kde bude novinka pokřtěna.
LN Album A tak si jdu... je vlastně druhé, na kterém se věnujete autorské vysloveně písničkové tvorbě ve smyslu hudby i textů, dříve jste převážně experimentovala. Co vás k tomu přivedlo?
Nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou. Ráda se zabývám „zvukomalebnorytmickoptákovskou“poezií, dělám si poznámky všeho druhu, když mě něco zaujme. Vydala jsem tři knížky – tu poslední v roce 2014, jmenuje se Básně z jazzové dásně. A protože mám rytmické cítění, bavilo mě psát si i písňové texty z mých pocitů. Hodně rozhodla spolupráce s podstatně mladší generací, které se mé texty líbily.
LN Minulé album se jmenovalo Smrt standardizmu. To zní skoro jako životní motto. Platí stále?
Tak některé životní standardy mám ráda, ale šlo mi spíš o ty jazzové. Ten můj text začíná: „Kam vlezu, vrazim do standardního jazzu, kam vlezu, tvrdě narazim, že prý už nejsem co bejvala sem v jazzu, tak lezu jak umim, než se zarazim.“Nejsem prostě jen ta zaškatulkovaná jazzmanka. Viz Horký dech s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem v 80. letech, krásné období, než je Kocáb přetáhl do Pražského výběru.
LN Na albu je kromě vás u textů podepsána také Mirka Hedbávná. Kdo to je?
Mirka Hedbávná je učitelkou matematiky, informatiky, zeměpisu a vede děti k volejbalu, který kdysi aktivně hrála. Žije v Třebíči a poznaly jsme se asi tak před deseti lety přes internet. Mirka už vyda- la tři krásné knížky poezie a je skvělou fotografkou. Často vystavuje i v Praze. Má velký cit pro zvukomalebnost češtiny i smysl pro rytmus. Prostě renesanční typ.
LN Stylově se vaše novinka rozprostírá do širokého spektra, a to včetně docela tvrdých rockových poloh. Skoro to zní jako připomínka zmíněné kapely Horký dech...
Fakt je, že tohle album je zajímavé svou pestrostí napříč žánry, i když to není jazz. Jak už říkalMiles Davis ve své autobiografii: „Vždycky jsem nenáviděl škatulky. Vždycky. Nikdy jsem si nemyslel, že by pro ně mělo být v hudbě místo. Dobrá muzika je prostě dobrá muzika a je úplně jedno, kam patří.“
LN Spoluautorem řady skladeb je kytarista Roman Hampacher. Považujete ho v současné době za svého hlavního uměleckého partnera?
Romana Hampachera jsem poznala při hostování v kapele Poetic Filharmony v roce 2011 a o rok později už jsme se oťukávali. Roman není žádný jazzman, ale rocker, bigbíťák, psychedelik... a citlivej chlap. Přes ty mé texty jsme našli společnou cestu a já se s chutí oddávám jeho hudebním nápadům. Od roku 2004 se mnou působí pianista, varhaník, hráč na oud a akordeon Ondřej Kabrna. On je takovým mým spolehlivým guru, na jehož názor dám. Na výběr kolegů kolem sebe mám prostě štěstí. Jsou to vynikající hudebníci i „člověci“.
Zpěvačka Jana Koubková právě vydává nové album A tak si jdu... Přes všechnu živelnost, která je pro ni odjakživa typická, je to vlastně album víceméně šansonové. Na textech zde totiž záleží minimálně stejně jako na hudebním zpracování. To u ženy, která je bezesporu nejznámější českou interpretkou scatového způsobu zpěvu, stále překvapuje.
LN Na svých stránkách nabízíte pořadatelům hned sedm různých projektů, kromě různých workshopů pro malé i velké také čtyři rozdílná hudební uskupení. O které je největší zájem? A které je vám vnitřně nejbližší?
Tak vnitřně jsou mi má uskupení nejbližší všechna, jinak bych nebyla schopna je provozovat. Leckdy rozhodují peníze, tak nabídnu recitál jen s pianistou. Koncerty pro školy děláme vždy za poloviční honoráře třeba dva za sebou, aby bylo na dopravu, ozvučení a kousek peněz zbyl také pro nás. A zájem je různý různě – jak pro jazzový projekt s kvartetem nebo ten bluesovější či komornější.
LN Při nahrávání jste vlastně muzikanty ze svých kapel propojila a přizvala k nim ještě například perkusistu Alana Vitouše, s nímž občasně spolupracujete desítky let. Lze tomu rozumět tak, že chcete písničky z desky hrát ve všech svých koncertních projektech?
Mám výhodu, že své kolegy dobře znám a oni mne. Vzájemně víme, co od sebe můžeme očekávat, a že já jaksi nikdy moc standardní nejsem. Oni to dobře vědí, baví je to se mnou a na výsledku je to patřičně znát. Písničky z desky hrajeme i v menším složení, v triu či kvartetu, právě proto, že jsou to nosné melodie.
LN Promiňte, že na závěr hovořím o věku, ale řekněte mi: kde se ve vás ve dvaasedmdesáti letech stále bere ta živelnost a hravost? Z čeho čerpáte energii?
Ze všeho! Prostě život sám. Jen je potřeba „mít chuť chtít“, i když to občas nejde. Ale vítězství je na mé straně! Zatím... Při realizaci této desky, kdy jsem se musela postarat o veškerou produkci, mě napadlo, jak je důležité: Všichni za jednoho a jedna za všechny!