Páření jako ústřední životní téma
moje strunohra hodně a ku prospěchu věci krátili. Ort příběh o této „velké dámě a zároveň kanálu“, jak zní další dobové svědectví, startuje v New Yorku roku 1957. Zde v salonu přecpaném památkami na své slavné muže ovdovělá Alma už tucet let bydlí se společnicí a dlouholetou přítelkyní Idou Gebauerovou, přezdívanou Schulli. Obě se chystají na rozhlasový rozhovor, který reportér rakouského rozhlasu John Berger v roce 1957 s osmasedmdesátiletou Almou Mahlerovou-Werfelovou vedl. Autentické živé povídání tady ovšem supluje předem připravený, pečlivě a lichotivě aranžovaný obraz zpovídané.
Nejen autor, ale i režisérka Gabriela Ženatá se snaží diváka konfrontovat v historických retrospektivách s nejasnou a proměnlivou podobou ženy, která byla vdaná za hudebního skladatele Gustava Mahlera, architekta Waltera Gropia a spisovatele Franze Werfela. Blízká si Alma byla i s malířem Oskarem Kokoschkou. Dramatik nejen pro naznačenou kolísavost charakteru uvádí na scénu Almy hned dvě: starou (Ivana Hloužková) a mladou (Tereza Marečková). Vedle zmalované opilé matrony tady stojí vášnivá dívka. Obě figury se v dramatickém jednání místy doplňují, jindy zase řeší situace souběžně. To jen posiluje ono naznačené ústřední téma – rozporuplné nepostihnutelnosti hrdin- ky. Na komorním jevišti sklepní scény brněnského divadla vzniká spletitá síť víceznačných vztahů, stvrzovaná ještě dalším scenáristickým řešením. Kvinteto Mahlerové mužů a milenců hraje jediný herec, Dalibor Buš. Na scéně se ještě mihnou figury Alminy dcery Anny a slečny Moosové, což byla mnichovská loutkářka. Právě u ní si zavržený Kokoschka nechal zhotovit loutku Almy v životní velikosti. Tato figurína (samozřejmě ne v autentickém provedení ze zachovalých fotografií) ve finále chytře obstará další z podob Mahlerové – neurvale manipulovanou ženu, jejímž životním tématem je podle její pětkrát vdané dcery zas a jenom páření.
Erotika s taktovkou
Mladá režisérka se ve své inscenaci snaží jemně stavět rozporuplný portrét celebrity, která toho na rozdíl od svých geniálních partnerů příliš nevytvořila. O to více se tady tato průměrná klavíristka i skladatelka snaží komponovat obraz o sobě samé. Předností inscenace Gabriely Ženaté je nápadité vedení herců kupříkladu při ztvárnění erotických scén, které primitivně neútočí na první signální, ale vycházejí ze stylizovaných pohybových exhibic – tady třeba s dirigentskou taktovkou. Tyto momenty se vyhnuly prvoplánovému předvádění tělesnosti či neživé estetizované vyumělkovanosti. Úvodní scéna, kdy se mladá Alma po jistých fyziognomických obtížích zúčastněného vyspí s Mahlerem, je skutečně povedená a nadlouho určuje řeč, jazyk i odér sympatické inscenace.
Režie před diváka nestaví jasný rezultát o Almě a konvenuje duchu předlohy. V devadesátiminutové inscenaci tak potkáte femme fatale, neodolatelnou múzu, ale i vypočítavou ženu, která se schovává za vášeň nebo afektovaně maskuje průměrné vlohy k umění. První pól nese na jeviště zejména mladá Tereza Marečková, se druhým si v sebeironické zkratce pohrává Ivana Hloužko- vá. Dalibor Buš mužskou pětici srozumitelně rozrůznil a odlišil držením těla. Scénografka Jitka Fleislebr po zemi nápaditě rozesela stovky papírových partitur i písemností. Ort vycházel z deníků a dopisů Almy a všech jejích mužů, rukopisnými „svátostkami“je tedy tento prostor jako by zanesen. Komornímu prostoru dominuje převrácené a strunami do publika otočené piano, na které místy hrají nárazy Almina těla. V závěru inscenace ztrácí poněkud švih, i tak zůstává zajímavým divadelním exkurzem do světa, v němž se budete s hlavní hrdinkou držet smíšených a protichůdných pocitů či emocí.
Jiří Ort: Alma. Amoroso presto
Autor je divadelní kritik