Zdraví nemocní prezidenti

Voliči mají právo znát zdravotní stav kandidátů na nejvyšší posty. Nejen v Americe

Kdybychom chtěli být hodně uštěpační, například jako příznivci Donalda Trumpa, mohli bychom říct, že Hillary Clintonová nedokáže nic udělat transparentně. Ani onemocnět. Když v neděli předčasně opustila připomínku výročí 11. září, její tým oznámil „přehřátí organismu“. Jako by Clintonová jen zapomněla na pravidlo, které američtí rodiče vštěpují dětem. Dodržuj pitný režim. A zvláště pak v teplém, vlhkostí nasyceném newyorském vzduchu. Hydratuj, hydratuj, hydratuj.

Ale dost bylo legrace, jde o vážnou věc. O něco později se objevilo video, na kterém ochranka v podstatě musela vnést omdlévající Clintonovou, příští možnou prezidentku USA, do minivanu. Mohu této ženě svěřit Bílý dům? museli se vyděšeně ptát především její potenciální voliči. A je otázkou, jak moc je uklidnilo následné vysvětlení, že Clintonová už několik dní přechází zápal plic.

Lze pochopit, že nechtěla, aby veřejnost a její republikánský soupeř věděli o její indispozici. Stan Wawrinka na U.S. Open také nechtěl, aby Novak Djokovič jen tušil, v jak mizerném rozpoložení se jeho soupeř před finálovým utkáním nacházel. Jenže Wawrinka neaspiruje na nejvyšší úřad mocnosti, která má sílu, prostředky a snad stále i ambice být kotvou demokratického světa.

Nesmějme se Američanům

Clintonová svým mlčením o celkem banálním onemocnění jen přiživila spekulace, které záměrně šíří Trumpův tábor, o jejím údajném obecně špatném zdravotním stavu. Hořce ironické pro ni musí být, že zatímco ona už v kampani zveřejnila relativně obsáhlou a důvěryhodnou lékařskou zprávu, o Trumpovi víme ze stručného dobrozdání jeho osobního lékaře zatím jen to, že Trump „bude tím nejzdravějším jedincem, který byl kdy zvolen prezidentem“.

Zní to komicky, ale opravdu jde o vážnou věc. Americká veřejnost musí vědět, zda kandidát může svoji prezidentskou roli – a to i z hlediska fyzické kondice a odolnosti – vůbec zvládnout. Clintonové bude příští měsíc šedesát devět, Trumpovi už bylo sedmdesát. A jakkoli je předvolební kampaň brutální, není to nic ve srovnání se zátěží, kterou s sebou nese rozhodování v Oválné pracovně.

Současná starost americké veřejnosti o zdraví svých prezidentů respektive kandidátů se může zdát až obsesivní. Tehdy jedenasedmdesátiletý republikán John McCain v kampani 2008 zveřejnil tisíce stran o svém zdravotním stavu, jeho předešlá onemocnění rakovinou kůže se stala veřejně diskutovaným tématem. A všichni také například víme, že když šel prezident George Bush v letech 2002 a 2007 na kolonoskopická vyšetření, předal vždy na několik hodin vedení země Dicku Cheneymu. Viceprezidentovi, který za sebou měl pět infarktů a byl majitelem čtverného bypassu.

Než se ale Americe vysmějeme jako zemi mnoha šíleností, připomeňme dvě věci. Zaprvé, ani tamní voliči v minulosti nevěděli o skutečném zdravotním stavu svých prezidentů. F. D. Roosevelt se jen zřídka, vlastně až v době, kdy už to nešlo jinak, nechal vyfotit na vozíku a svoji poslední prezidentskou kampaň absolvoval jako velmi vážně nemocný člověk. J. F. Kennedy před veřejností tajil chronické onemocnění zad, které mu v atacích v zásadě nedovolovalo vykonávat úřad.

Nevědomé národy

Větší otevřenost ohledně zdraví přišla až ruku v ruce s tím, jak se americká veřejnost začala po neslavném konci prezidentství Richarda Nixona od 70. let obecně svým politikům více podezřívavě koukat pod prsty, do soukromí, včetně právě lékařských zpráv. Což už přímo vede k druhému argumentu, proč je přístup veřejnosti ke zdravotním informacím vrcholných politiků v principu správná věc.

O čem totiž vypovídá opačná možnost? Kolikrát byli například Kubánci v minulosti v nejistotě, jak je na tom Fidel Castro. Pokud to nebyl jeho dvojník, tak žije a nedávno se v Havaně v divadle Karla Marxe účastnil oslav svých devadesátin. Budiž mu to přáno, uzbecký prezident Islam Karimov takové štěstí neměl, ale i jeho lid setrvával několik dnů, možná týdnů v nejistotě, záměrně udržován v nevědomosti, co se v sídle moci děje. Ještě živ, či už mrtev?

Mohli bychom zde obdobně připomenout někdejší odchody sovětských generálních tajemníků, případně se snažit dopátrat, zda se severokorejský vůdce Kim Čong-un opravdu těší tak dobrému zdraví, jak by napovídaly jeho bříško a ducaté tvářičky. Fyzicky asi bude ok, ale psychicky?

Ale asi není třeba pokračovat. V Americe si průměrně otrlý člověk připadá jako voyer, když bezmála dohlédne až na prezidentský operační stůl. Ale druhým pólem je paranoia, strach z otevřenosti ohledně zdraví (či vůbec existence) vůdců lidu, tedy klasický průvodní jev diktátorských a autoritářských režimů.

A někde mezi těmito protipóly se nachází Pražský hrad. Miloš Zeman je v dobré kondici. Tak určitě. Stejně jako kancléř Mynář nepotřebuje prověrku a mluvčí Ovčáček najde ten Peroutkův článek. Hillary Clintonová i Donald Trump by se ještě mohli učit, jak mlžit a „spinovat“či prostě jen lhát.