České politické dynastie
Otázka dobrá tak akorát do televizního kvízu: který český politik se narodil ve stejný den, kdy jeho otec později zemřel? Ano, byl to Jan Masaryk, který se narodil přesně před 130 lety, 14. září 1886. Zatímco úmrtní den T. G. Masaryka je stále v obecné paměti, narozeniny jeho syna se do ní nikdy nedostaly. Ale Jan Masaryk stojí za připomenutí nejen v souvislosti s jeho nevyjasněnou smrtí.
Moderní české politické tradici chybí dlouhodobá kontinuita, takže se zde příliš nedaří politickým dynastiím. Otec a syn Masarykovi jsou jednou z mála, které máme. Nepochopitelné jednání Jana Masaryka v únoru 1948 lze alespoň dílčím způsobem vysvětlit jeho ambicí stát se hlavou státu a tím se vyrovnat „tatovi“. Nebýt komunistického převratu, měl slušnou šanci do prezidentského křesla po Edvardu Benešovi usednout, těžko by však v dějinách zanechal stopu srovnatelnou se zakladatelem státu. Žádnému synovi či zeťovi se v tradici českých politických dynastií zatím nepodařilo zastínit otce či tchána.
Platí to i o první takové dynastii, která byla výjimečně třígenerační: František Palacký – jeho zeť František Ladislav Rieger a jeho zeť Albín Bráf. Zatímco poslední z nich to dotáhl v politice nejvýše – až na dvojnásobného předlitavského ministra orby – dnes patří na rozdíl od svého tchána i Františka Palackého k zapomenutým veličinám.
Pokud počítáme jen politiky, kteří to dotáhli do vlády, pak tu v období demokratického Československa máme vedle Masaryků jen dvě další „politické“rodiny: vydavatele Lidových novin Adolfa a Jaroslava Stránského a Antonína Švehlu a jeho zetě Josefa Černého. Komunistický způsob vlády politické klamy vytváří skoro z podstaty, rodinné dynastie na nejvyšší úrovni však vznikly zřejmě jen tři: Klement Gottwald a jeho zeť Alexej Čepička, Ludvík Svoboda a jeho zeť Milan Klusák, a ministři zahraničního obchodu Andrejové Barčákové (syn až ve vládě Mariána Čalfy).
Ani polistopadová historie není na politické dynastie bohatší a vznikly spíše náhodou než nějakou cílevědomou „rodinnou strategií“. Ministr zahraničí Jaroslav Šedivý neměl nikdy větší politické ambice a také jeho syn Jiří Šedivý byl vždy spíše technokratem než politikem. A Jiří Dienstbier mladší také nevypadá na to, že by někdy mohl zastínit svého otce.
Žádnému synovi či zeťovi se v tradici českých politických dynastií nepodařilo zastínit otce či tchána. Platí to i o první takové dynastii, která byla třígenerační: František Palacký – František Ladislav Rieger – Albín Bráf.
Minulý týden zesnulý sociolog Ivo Možný přišel ve své nejslavnější knize na to, proč se komunismus zhroutil tak snadno: ve zkratce proto, že opory minulého režimu chtěly své nabyté postavení a příjmy udržet a odkázat potomkům. A to je mimochodem i odpověď na otázku, proč dynastie najdeme často v byznysu, ale v politice jen výjimečně. Konexe se potomkům předávají hůře než továrny, pole, lesy či miliony na účtu.