Chceme, aby se i z věřitelů stali dlužníci?

Odlišné názory na efektivní a spravedlivé uspořádání vztahů mezi věřiteli, dlužníky i dalšími subjekty zapojenými do systému vymáhání pohledávek již delší dobu rozdělují zákonodárce i odbornou veřejnost. Situace se vyostřila před dvěma lety střemhlavým letem ke snížení advokátního tarifu. Bez jakékoli předchozí analýzy, která by doložila pozitivní dopady tohoto kroku, bez řádné argumentace proti opodstatněným výtkám z řad odborné veřejnosti, justice, České advokátní komory nebo třeba Exekutorské komory snížilo ministerstvo spravedlnosti odměny advokátů za právní úkony v souvislosti s vymáháním pohledávek. V důsledku tohoto kroku predikovaly zmíněné profesní organizace celému systému vymáhání pohledávek nehezkou budoucnost, což ministerstvo šmahem odmítalo. Tato predikce se bohužel postupem času naplnila. Nyní ministerstvo přichází s další novinkou, která je ze stejného těsta – návrh na snížení exekutorského tarifu. A již jednou odehraný scénář se možná bude opakovat.

Snížení exekutorského tarifu ani zdaleka nepomůže již tak klesající vymahatelnosti pohledávek. Dost možná naopak zlikviduje některé exekutorské úřady a zcela jistě podnítí nedůvěru v efektivitu exekutorské činnosti v očích věřitelů. Dalo by se říci, že v tomto ohleduministerstvo v předloženém návrhu „spravedlivě“rozdělí problémy mezi všechny zúčastněné strany. Domino efekt plný nežádoucích důsledků by uvedení návrhu v platnost spustilo již ve chvíli, kdy by soudní exekutoři byli donuceni kvůli absenci třetiny odměn propustit své kvalifikované zaměstnance. Snížení zaměstnaneckých kapacit však není přímo úměrné vývoji počtu pohledávek k vymáhání. To samozřejmě znamená, že exekutorské úřady nebudou schopny vymoci značnou část pohledávek, protože prostě „nebudou lidi“.

Je čas na změnu

Soudní exekutoři tedy budou muset svoji pozornost věnovat primárně úkonům, kterým zákon pevně definuje lhůtu dokončení, jejíž nedodržení by bylo kárným proviněním. Ostatní věci se logicky stanou až druhotným zájmem úřadů a jejich vyřizování se tak začne přirozeně prodlužovat – odhadem o dlouhých šest až 12 měsíců. A s nedostatkem potřebného času pro efektivní vymáhání pohledávek jde ruku v ruce i výrazné snížení kvality exekutorských služeb. Pravděpodobnost úspěšného dokončení exekuce bude nižší a poškození věřitelé dost možná ztratí motivaci se na exekutorské úřady se svými pohledávkami vůbec obracet. Exekutorské úřady navíc v reakci na nižší odměny zvýší ceny svých služeb – formou povinných záloh od věřitelů, čímž se někteří věřitelé dostanou do situace, kdy k exekučnímu vymáhání svých pohledávek vůbec nepřikročí, neboť si nebudou moci dovolit počáteční investice, které se jim navíc následně dost možná nikdy nevrátí.

Část dlužníků sice ocení více času pro získání financí k relativně bezproblémovému splacení svých dluhů. Jenže každá mince má i svou druhou stranu. Protahování procesu vymáhání zvýší riziko vzniku nových exekucí u dlužníků s mnohočetnými exekucemi. Podpoření síly dluhové spirály, a tím zhoršení situace nejen věřitelů, ale i této dosti početné skupiny dlužníků, je nepochopi- telné. A že v důsledku průtahů řada věřitelů takzvaně zavře krám a dost možná se sama přesune do tábora dlužníků, o tom není třeba polemizovat.

Ještě méně pochopitelné pak je, že toto celé se děje i po již zmíněném snížení advokátního tarifu, které mezitím zhoršilo systém spravedlivého vymáhání pohledávek. Pokud jsme dospěli do stadia, kdy věřitelé ztrácejí zájem vymáhat pohledávky do 20 tisíc korun, je čas na změnu. Ne však na změnu, která problém ještě více prohloubí a jejíž nepříjemné dopady pocítí ti, kteří si to zaslouží ze všech nejméně – profesionálové z oboru, kteří bojují za práva poškozených občanů a podnikatelů, a samozřejmě samotní občané a podnikatelé, kteří považují za normální ctít zákonná pravidla. Zdá se, že cesta vztahu „věřitel–dlužník“vede do dob minulých režimů. To by rozhodně nemělo být v zájmu moderního ministerstva 21. století.