Vlákno doby

se s nimi je spíše neplodná a rychle přeroste v prázdné urážení se. Debata, o které referuji, byla jiná, vystupoval v ní zástupce elity „těch druhých“, který byl schopen formulovat složitější názory, nad kterými – na rozdíl od ostatních „těch druhých“– stojí za to se zamyslet. Byl to ředitel redakce Parlamentních listů, názorového pilíře „těch druhých“, Jaroslav Polanský.

Netvrdím, že to byla debata z obou stran nějak zvlášť na úrovni, samotný status Jakuba Jandy je vůči Polanskému urážlivý, hned zkraje tam jeden diskutér označil Parlamentní listy za „lidskou sedlinu, obdobu šmejda, který prodává hrnce důchodcům“a samozřejmě „slouhu Kremlu“, ale pan Polanský také několikrát ostře ťal, takže nelze říci, že by byla nevyvážená. Zveřejnění si však zaslouží jeho výsměšně formulovaná obhajoba

Putna

Středa Baldýnský jeho práce. „My se nepohybujeme v kategorii pravda–nepravda,“odpověděl na výtky, že Parlamentní listy (PL) tisknou články za úplatu a neoznačují je jako inzerci, tisknou texty obsahující čiré lži (vzpomínáte na neexistujícího romského pokladníka, který podle PL uprchl s neexistujícími členskými příspěvky neexistující romské politické strany?) a že zjevně manipulují svými čtenáři. A když se na něj přítomná elita obořila, jak může coby zástupce médií takto opovrhovat svatými pojmy pravdy a lži, odpověděl: „To je váš úhel pohledu. Lpění na světě, který končí.“

Obviňování z komunistických praktik tam padlo hodně, pan Polanský označoval diskutéry „svazáku“, napadání svého listu za neobjektivitu označil za stejně absurdní jako „kdyby (ideologický tajemník ÚV KSČ) Fojtík přesvědčoval o ne-

Čtvrtek Rejžek objektivitě Svobodné Evropy“, ale jestli jeho sebevědomé pohrdání pojmy dosud nenapadnutelnými něco připomíná, pak jsou to předválečná prohlášení Klementa Gottwalda. I on ohlašoval konec ochablého světa, jak ho známe. I on surfoval na hřbetě nespokojených, kterým v té chvíli bylo jedno, zda změna, po níž touží, smete i všechny vyšší principy, vykoupí tupou spokojenost většiny utrpením menšiny v pracovních táborech, emigraci, či jen kotelnách a vnitřní emigraci.

Možná tohle bylo vlákno, které začalo párat náš svět. TOMÁŠ BALDÝNSKÝ

Pátek Šustrová Sobota Hanák