Když šlo o vše, ukázala se v plné síle
LN Přece jenom bych se chtěl zeptat i na něco političtějšího – byl jeden slavný sovětský disident a ten se jmenoval Josif Brodskij, určitě ho znáte. Jeho strategie byla, že žil v jiném vesmíru. Jeho přátelé o něm tvrdili, že si ještě hluboko v 60. letech myslel, že žije Dzeržinskij, že Kominterna je název hudební kapely, a když na dům, v němž bydlel, vyvěsili obrovský plakát tehdejšího člena politbyra Mžavanadzeho, Brodskij se prý zeptal svého přítele: „Kdo to je? Vypadá, jak William Blake!“Který typ opozice je vám bližší, Havlův, anebo Brodského antipolitický?
To je složitá otázka, protože každý člověk dělá, co může, co snese. Každopádně „vnitřní emigrace“, a o tu v Brodského případě přece jde, bylo dost časté řešení ve střední a východní Evropě, natožpak v Sovětském svazu. Nevěděl jsem ale, že Brodského „vnitřní emigrace“byla tak drastická, že nevěděl, co se kolem něj dělo – nebyl to vlastně jen afekt?
LN Přátelé mu to věřili...
Rozhodně jde o méně efektivní způsob opozice než aktivní angažmá. Asi ale byly podmínky v Sovětském svazu daleko tvrdší – spíš asi takové jako v Rumunsku – než v Československu. Nemůžu však přece ignorovat skutečnost, že existence například československé aktivní opozice, která trva- la více než deset let a která se nakonec rozvinula v cosi, co bylo mnohem širší než hrst signatářů Charty, měla hmatatelný dopad na klidné převzetí moci z rukou komunistů; a to se v Rumunsku ani v Rusku nestalo. Vy jste však použil slovo „antipolitický“. U toho bych se chtěl ještě zastavit. Podle mě byl totiž nejslabším místem české opozice trochu jiný pojem: „nepolitická politika“.
LN Proč?
Chápu, proč šlo o tak svůdnou myšlenku, ale disent, ať už byl na převzetí moci připraven jakkoli, s touto představou moc nepochodil v tom novém, zpolitizovaném světě, který přišel po volbách v červnu 1990. A musím se ptát, jestli to nebylo i trochu kvůli jeho nedůvěře ke konvenční politice.
LN Co bylo důvodem, že jste na začátku 70. let přestal hrát s Plastiky?
To byl rok 1973 a kluci začali, částečně na popud Brabence, částečně i na popud můj, zpívat česky. Jirous s tím nejdřív nesouhlasil. Myslel si, že se má zpívat anglicky, protože angličtina je jakýsi přirozený, domácí jazyk rock’n’rollu. Spousta pokusů přeložit texty písní do češtiny skončila trapně. V tom Jirousově postoji hrál asi roli i fakt, že establishment, jak ho nazýval Jirous, nařídil, aby všechny kapely zpívaly česky, a Jirous právem nechtěl ustoupit. LN Vy jste ale říkal, že jste stál za Brabencem. Proč?
Kapela tu je přece také od toho, aby komunikovala s publikem, a komunikace by zůstala na půl cesty, kdyby se zpívalo anglicky. To byl můj i Vráťův argument, že zpívat anglicky je v té situaci jaksi nepřirozené, a ten argument nakonec zabral, a tak Plastici začali do repertoáru postupně vřazovat písničky s českými texty – třeba „Růže a mrtvý“od Jiřího Koláře a básně Egona Bondyho.
No a já nastoupil do kapely ani ne tak proto, že bych byl kdovíjak kompetentní hudebník, ale protože se zpívaly výlučně věci od Velvet Underground a Fugs, a to anglicky. A když jsem pak na koncertě zazpíval česky, zjistil jsem ke své hrůze, že mi to vůbec nejde. Mluvit česky, to ano, to už jsem uměl plynně, ale z nějakého důvodu, snad z toho, že rytmy a frázování jsou v češtině úplně jiné, mi zpívat česky nešlo, ty texty zněly prostě blbě. Bylo mi trapně. Takže když se kapela vydala naplno na „českou“cestu, tiše jsem se odsouval a s klukama jsem hrál v jiných sestavách, hlavně v Rock’n’roll Bandu.
V té době se ostatně s undergroundem roztrhl pytel. Byly tu kapely jako DG 307 nebo Umělá hmota, zpěváci jako Charlie Soukup nebo Sváťa Karásek… Já jsem to tehdy viděl, a vidím to tak dodnes, jako přirozený vývoj. Policajti to ale viděli jinak.