Nesprávné místo pro smrt vojáka

Valerije, syna Oxany, zavalila stará vetchá ruská kasárna ve vojenské základně v ruském městě Omsk. Měl smůlu. Když ho vyhrabali, ještě žil. Dodýchal až v nemocnici. Takže vojenské úřady rozhodly, že nezahynul ve službě a na pracovišti, ale v nemocnici. Jeho matce proto nenáleží nic, armáda může mít čisté svědomí a méně papírování. Velení jednotky číslo 242 se omezilo na to, že u příležitosti ročního výročí tragédie spustilo vlajky na půl žerdi. 24 mrtvých si to zaslouží. Valerij Lebeděv nikoliv, je veden jen jako zraněný.

ORBIS UNUS

Oxana se nikdy nesmíří s jeho smrtí, ba co víc, bojem za spravedlivost si ho jakoby stále udržuje v paměti živého. U rodičů, kteří v Rusku za různých dramatických okolností přišli o své děti, je tato reakce obvyklá. Matky se sdružují a utvrzují se v tom, že viníci musejí být potrestáni. A zbytek svého života zasvětí boji. Dělají to rodiče dětí zabitých při zpackané osvobozovací akci v osetinském Beslanu, kde speciální jednotka rozstřílela školu obsazenou teroristy se žáky i jejich maminkami. Sdružují se i příbuzní obětí z divadla na Dubrovce, kde tajné služby otrávily neznámým plynem jak katy, tak i jejich oběti. A snaží se o to i Oxana – samoživitelka: donutit stát, aby uznal, že pochybil. Bolest to nezmírní, ale na chvíli rodičům možná život připadá zase smysluplný.

Oxana dala dohromady na internetu skupinu podobně zoufalých matek. Společný boj jim vlil sil do žil. Mnoho měsíců obcházela úřady, doma má několik šanonů plných dopisů, formulářů, dotazníků. S ostatními rodiči komunikovala denně. Po roce a půl získala tu nejdůležitější průkazku. Dle článku 21, zákona „O veteránech“, teď může třeba dostávat některé léky zdarma. O ně jí ale prý nešlo.

Ruští vojáci budou umírat i nadále. Ve válkách, které Rusko vede, nebo pod ztrouchnivělými krovy. Stát by se neměl snížit k tomu, že je bude tajně pohřbívat a tvrdit, že na ně na dovolené spadl strom nebo že nezemřeli v zákopech, nýbrž na cestě k nim. A taková smrt se nepočítá.