Právo hledět stranou

Osobní výběr ze světového tisku

Václav Havel rád užíval zdrobněliny. Více než o hospodách mluvil o hospůdkách či kavárničkách. Připomíná to článek o Praze v The New York Times. Už minuly doby, kdy se psalo hlavně o Praze magické, manýristické či mystické. Reportérka Julie O’Shea seznamuje americké čtenáře s Vršovicemi, tedy s Prahou hipsterskou, jejíž osou je Krymská ulice.

Jaký by byl Havlův vztah k hipsterům, je otázka dost spekulativní. Výraz hipster (cosi jako zaopatřený třicátník vystavující na odiv rádoby otrhanou uměleckost) se tu za jeho života teprve začínal užívat. Leč mucholapkou pro tuto subkulturu jsou právě hospůdky či kavárničky, o jakých tak rád mluvil Václav Havel – a které se ve Vršovicích tak líbí novinářce z New Yorku. Slovem i obrazem doporučuje bar Bad Flash, kavárny Zenit a Jen, Antonínovo pekařství a obchůdek Boho (ve vývěsním štítě má pro větší srozumitelnost napsáno Vintage Concept Store).

Vida, jak nová sláva někdejší dělnické čtvrti překročila oceán. Po revoluci jsme si mysleli, že to čeká pražský Žižkov. Jak se ukazuje, nikdo není doma prorokem.

*** Čtvrti a města s hipsterskou pověstí přitahují pozornost. Jejich evropskou Mekkou je Berlín a tamní čtvrť Kreuzberg. Ale atraktivita může skrývat i odvrácenou stranu, jak napovídá web Frankfurter Allgemeine Zeitung. Nedávno zavedl (snad po vzoru týdeníku The Economist a jeho rubriky Graphic detail) stručně komentované grafy. Jeden poměřuje vybrané metropole EU podle toho, jaký podíl na bohatství státu vytvářejí. Jinými slovy odpovídá na otázku: O kolik by kleslo bohatství té či oné země (její HDP na hlavu), kdyby její metropole prostě zmizela?

Největší problém by mělo Řecko: Atény vytvářejí 19,9% HDP. Následuje Francie: kdyby zmizela Paříž, statisticky průměrný Francouz by zchudl o 15%. Dáno- ZBYNĚK PETRÁČEK vé by byli bez Kodaně chudší o 13,3 %. Švédové bez Stockholmu o 11,7 %. Britové bez Londýna o 11,2 %. Poláci bez Varšavy o 9,6 %. Španělé bez Madridu o 6 %. Holanďané bez Amsterdamu o 4,8 %. A Italové bez Říma o 2,1 %.

Ale pozor, až teď přichází pointa. Jedinou z uvedených zemí, jejíž občané by na zmizení metropole naopak vydělali, je Německo. Sice jen o fous, ale přece. Kdyby zmizel hipstery milovaný Berlín, průměrný Němec by zbohatl o 0,2 %. Podle Ústavu pro německou ekonomiku to není jen tím, že město Berlín je chudé, ale i tím, že tamní střední třída je oproti „zbytku země“slabá. Rozuměj: místo podnikatelů tam investuje stát. A našinec se ptá: kam a kolik investují hipsteři? Patří mezi střední třídu?

*** Teď ale opusťme legraci směrem k vážnému tématu, které se přímo vnucuje. Je to Sýrie a reflexe krveprolití v ní. Esejista Jakob Augstein nemá pověst názorového provokatéra. Patří k německé kulturní levici, k těm, kteří vyčítali nedostatek solidarity a soucitu zemím odmítajícím běženecké kvóty. Ale teď jeden provokativní text napsal, a sice sloupek Krize soucitu na webu Spiegel Online.

Augsteina znepokojují obrazy války, které podle něj nevyhnutelně vytvářejí inscenaci. Ať už to byl loni utopený chlapec na pláži Egejského moře, či letos zabitý chlapec z Aleppa, opakuje se to stále znovu. „Kdo ty děti využívá pro službu účelu, proviňuje se zneužitím, jakkoliv jsou jeho úmysly šlechetné,“píše. „Jde o zneužívání dětí i zneužívání našich citů. Přestaňte s tím!“

Zní to velmi cynicky, ale Augsteinovy konkrétní a dále rozvedené argumenty až tak cynicky nepůsobí. Jak lze s takovými obrazy žít? Vždyť každý z nich nutí každého z nás k okamžitému jednání. Příkaz je jasný: zastavte to umírání. Ale stejně jasná je i námitka: co může každý z nás dělat, aby ho zastavil? Nic, doslova nic. Augstein z toho vyvozuje závěr: „Tyto obrazy války vyzdvihují absolutní nárok, který je neřešitelný. V tom je jejich hrozba. Předvádí-li morálka svou absolutní bezmoc vůči absolutní hrůze, sama se likviduje nebo se stává lží.“

Augstein polemizuje s americkou intelektuálkou Susan Sontagovou (1933 – 2004) a jejím esejem S bolestí druhých před očima. „Obraz říká: ukonči to, intervenuj, jednej. To je rozhodující, správná reakce,“napsala Sontagová v roce 2002. „To odráží slabost jejího myšlení,“namítá Augstein teď. „Ve skutečnosti právě intervence generují obrazy, které přinášejí ospravedlnění dalších intervencí. A právě v tom je slabost obrazů.“

Augstein končí dost tvrdě: „Ukazují-li mi obrazy mrtvých dětí, využívám své právo hledět stranou.“Bylo by zajímavé vědět, kolik lidí v tom spatřuje cynismus a kolik racionální pohled na problém.

Augsteina znepokojují obrazy války, které nevyhnutelně vytvářejí inscenaci. Ať už to byl loni utopený chlapec na pláži Egejského moře, či letos zabitý chlapec z Aleppa.