Na obranu pronásledovaných
Před čtyřiceti lety vznikl ve Varšavě Výbor na obranu dělníků. Šlo o první opoziční organizaci v komunistické střední Evropě, která působila zcela veřejně. Podobnou cestou se o několik měsíců později vydal i český disent. Odkud se vzalo takto zásadní přehodnocení filozofie fungování opozice ve východním bloku? A je příběh polského Výboru na obranu dělníků a Charty 77 paralelní?
Dějiny odporu proti komunismu v Polsku se od Československa zásadně liší. Lze je rozdělit na několik etap, nicméně základním rozdílem je od začátku masový nesouhlas a vnímání nové vlády jako vnucené Stalinem. V prvních letech po skončení druhé světové války šlo o rozsáhlé ozbrojené podzemní hnutí, které proti režimu vedlo partyzánský boj. Zároveň působila oficiálně i opoziční Polská lidová strana, jež měla miliony příznivců. Intenzita odporu poklesla po zfalšovaných volbách z ledna 1947, kdy byly také postupně likvidovány všechny možnosti otevřeného protestu. Neznamená to však, že by ustal docela. Další dvě desetiletí se nesou ve znamení opakovaných spontánních výbuchů otevřeného odporu vůči režimu, jehož katalyzátorem byly buď represe vůči církvi, nebo ekonomické těžkosti. Dělnické stávky a nepokoje v letech 1956 a 1970 pokaždé přinesly také ústupky ze strany vlády a jistou liberalizaci.
První polovina sedmdesátých let s sebou nesla oslabení opoziční činnosti. Katalyzátorem pro její opětovné oživení se stala jednak zhoršující se hospodářská situace, jednak pokus o změnu ústavy, jejž komunisté podnikli na podzim roku 1975. Pobouření vyvolaly zvláště navrhované formulace o „vedoucí úloze“Polské sjednocené dělnické strany, o „posilování přátelství a spolupráce“se Sovětským svazem a o tom, že respektování lidských práv (formálně zaznamenaných v ústavě) je podmíněno plněním občanských závazků vůči státu.
Odpovědí byly stovky protestních dopisů od jednotlivců i kolektivů. Jejich pisatelé se odvolávali mimo jiné na usnesení závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jež v červenci 1975 podepsala i polská vláda. Všichni signatáři této dohody se zavázali dodržovat základní lidská práva. Stejně jako v Československu se tento dokument stal katalyzátorem nového opozičního hnutí. Představoval referenční bod, k němuž bylo možné se odvolat i v rámci platného právního řádu socialistického státu.
Protesty měly úspěch. Znění části plánovaných formulací bylo zmírněno a od článku týkajícího se občanských práv a povinností se ustoupilo zcela. Nejdůležitějším důsledkem ovšem bylo sjednocení roztříštěných opozičních prostředí. Protestní dopisy psali jak katoličtí intelektuálové, tak lidé, kteří byli ještě před nedávnem členy komunistické strany. K otevřenému protestu se odhodlávali jak zcela neznámí dělníci a studenti, tak proslulí umělci.
„Ať poznají, jak moc je nenávidíme“
Vznik výboru je však spojen především s dělnickými nepokoji v létě 1976. V tomto ohledu je naopak odlišnost s českým kontextem výrazná: namísto „asociálních živlů“z Plastic People of the Universe jsou adresáty pomoci zástupci „vládnoucí dělnické třídy“. I přes nárůst nespokojenosti se mocenské orgány rozhodly, že v červnu 1976 dojde k drastickému nárůstu cen. Uvedené rozhodnutí vyvolalo desítky stávek po celé zemi, v Płocku, Radomi a Ursusu dokonce demonstrace a střety s bezpečností. V obavě před eskalací protestů komunisté sice ustoupili a zvýšení cen zrušili, o to větší však byla pomsta pokořených mocných. Téměř tisíc osob bylo zatčeno, ještě mnohem více jich přišlo o práci. Stovky zatčených se staly obětí takzvaných uliček, jež spočívaly v tom, že vězni museli projít špalírem příslušníků bezpečnosti a vězeňských dozorců, kteří je při tom tloukli obušky. Represe doprovázela navíc obří propagandis- tická kampaň. Vzešla z osobního podnětu prvního sekretáře strany Edwarda Gierka, jenž při poradě komunistického aktiva prohlásil na adresu protestujících: „Musíme jim ukázat, jak moc je nenávidíme, jací jsou to darebáci.“Účastníky protestů následně očerňovali v tisku, rozhlase i televizi. Byli líčeni jako chuligáni a příslušníci společenské spodiny. V celé zemi byla organizována shromáždění, během nichž se podepisovaly rezoluce odsuzující tyto „buřiče“a „narušitele pořádku“.
Už po několika dnech začaly první procesy s účastníky protestů. Část z nich měla demonstrativní ráz. Nejvyšší rozsudky se pohybovaly ve výši deseti let odnětí svobody. Na rozpory ve výpovědích příslušníků bezpečnosti, kteří byli hlavními svědky obžaloby, soudci nebrali ohled. Celkem bylo souzeno 272 lidí, dalších 353 případů bylo předvoláno k přestupkovým komisím.
Italští soudruzi se ptají
Represe a propagandistická kampaň vyvolaly solidaritu s pronásledovanými. Již na přelomu června a července 1976 obdržely státní orgány několik protestních dopisů. Velký ohlas na Západě si získala výzva Jacka Kuroně určená vůdčí osobnosti italských komunistů Enricu Berliguerovi. Italská komunistická strana totiž následkem toho požádala své polské soudruhy o vysvětlení.
Nejdůležitější však byla materiální pomoc rodinám pronásledovaných, neboť ty byly nezřídka připraveny o zdroj finančních prostředků. Zpočátku se týkala rodin z Ursusu, který leží v těsné blízkosti Varšavy. Akci organizoval Antoni Macierewicz, podporovaný skauty z varšavského oddílu Černá jednička (Czarna Jedynka). Zakrátko se k nim připojily další osoby a skupiny. Finanční prostředky zajistil Jan Józef Lipski, někdejší voják Zemské armády, jenž se dlouhá léta podílel na různých formách opoziční činnosti a disponoval širokou sítí kontaktů i v polských emigračních kruzích.
Organizovat pomoc nebylo jednoduché, a to nejen kvůli protiakcím ze strany mocenského aparátu. Bylo totiž nutné získávat informace o postižených (např. prostřednictvím účasti na soudních přelíčeních), zjišťovat adresy rodin a vposledku také překonávat bariéry nedůvěry vůči cizím, neznámým lidem. Činnost se ovšem systematicky rozvíjela a zapojovali se do ní další lidé a další města. Zrodila se tedy potřeba vytvořit organizační rámec a také zajistit ochranu pro mladé účastníky této podpůrné akce.
Od začátku září 1976 probíhala jednání o vzniku nové opoziční organizace. Zvažovaly se různé možnosti, jak organizaci nazvat a jak formulovat náplň její činnosti. Štěpení bylo do velké míry generační. Mezi členy se nacházeli vedle už zmíněných Kuroně, Macierewicze či Lipského zástupci mnoha různých prostředí a ideových proudů: byli zde bývalí komunisté jako spisovatel Jerzy Andrzejewski (autor bestselleru 50. let Popel a démant), mladí umělci jako básník Stanisław Barańczak, ale podstatnou část tvořili i politici předválečné Polské socialistické strany nebo hrdinové odboje z dob světové války – kněz Jan Zieja, kaplan z varšavského povstání, Antoni Pajdak, který byl členem zastoupení exilové vlády pro území Polska nebo Józef Rybicki, jeden z velitelů Zemské armády ve Varšavě. Není tedy divu, že se názory na budoucnost organizace lišily. Především starší členové vyslovovali obavy z toho, že státní moc bude veřejnou deklaraci chápat jako provokaci a sáhne k dalším represím. Odhodlání Macierewicze a jeho spolupracovníků, podporovaných Kuroněm a Lipským, však nakonec „starší pány a dámy“přesvědčilo o tom, aby nápad akceptovali.
23. září 1976 byl ohlášen vznik Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników; zkráceně KOR). Prvním dokumentem, jejž výbor vydal, byla Výzva určená společnosti a mocenským orgánům Polské lidové republiky. Popisovala pronásledování účastníků dělnických protestů a vyzývala k tomu, aby jim byla poskytnuta pomoc. Upozorňovala, že „společnost nemá jinou možnost obrany před bezprávím než solidaritu a vzájemnou pomoc“. Od vlády požadovala, aby byli uvěznění amnestováni a aby se všichni propuštění mohli vrátit do práce. Signatáři výzvy vyjádřili přesvědčení, že zakládají-li výbor, plní svou „lidskou i vlasteneckou povinnost, sloužíce dobru vlasti, národa a člověka“.
V dějinách poválečného Polska tak poprvé vznikla veřejná opoziční organizace. Její členové nejenže neskrývali svá příjmení, ale zveřejnili i své soukromé adresy. Následkem toho se podpůrné aktivity významně rozšířily. Zanedlouho měl výbor k dispozici stovky spolupracovníků v celé zemi amnoho dalších příznivců poukazovalo ve prospěch postižených finanční prostředky.
Kromě podpory pronásledovaných bylo důležitou složkou působnosti výboru informování veřejnosti. Zpočátku výbor vydával strojopisnou tiskovinu s názvem Komuniké (Komunikat), později Informační bulletin (Biuletyn informacyjny) a také periodika Hlas (Głos) a Dělník (Robotnik). Koncem sedmdesátých let vycházelo v druhém oběhu již několik desítek periodik, vydávaných různými skupinami a organizacemi.
Taktika trápení protivníka
Komunistické mocenské struktury vznik KOR nepříjemně překvapil. Byly totiž zvyklé potírat podzemní organizace. Ve vedoucích kruzích ústředního výboru strany aministerstva vnitra se horečnatě snažili vypracovat metodu, jak proti opozičníkům z Výboru na obranu dělníků postupovat. Zprvu se pokoušeli jít cestou tvrdých represí, nakonec se však rozhodli zvolit takzvanou „taktiku trápení protivníka“.
Spočívala v šikanování opozičních činitelů propouštěním ze zaměstnání, častým zadržováním na 48 hodin, rozšiřováním lživých fám a pomluv, obviňováním z údajných kriminálních činů, rozesíláním hanopisů, výhrůžnými telefonáty atd. Členové a spolupracovníci výboru byli ostře sledováni. Zvláště znepříjemňován byl život herečky Haliny Mikołajské, které několikrát zničili automobil a na niž v bytě čekávaly nezvané návštěvy „dělnických aktivistů“. Umělkyni tím dohnali na pokraj sil a přiměli k pokusu o sebevraždu, naštěstí se ji podařilo zachránit. Nakonec byl v květnu 1977 v Krakově zavražděn spolupracovník Výboru na obranu dělníků – student Stanisław Pyjas. Vše nasvědčuje tomu, že se stal obětí bezpečnostních služeb (SB). Jeho přátelé zřídili Studentský výbor solidarity, kterýměl být krakovským ekvivalentem KOR. Do organizování protestů se zapojili i činitelé z Výboru na obranu dělníků a jedenáct z nich bylo zatčeno.
Nakonec ovšem následovala amnestie, v jejímž rámci byli propuštěni také účastníci protestů z června 1976. Zdálo se, že taktika výboru přináší výsledky. Na druhé straně amnestie vyvolala otázku po budoucnosti KOR. Ten byl nakonec v září 1977 přeměněn na Výbor společenské sebeobrany KOR (Komitet Samoobrony Społecznej KOR; zkráceně KSS KOR), který se měl stát základnou pro různé typy opozičních aktivit. V takovém formátu pak organizace fungovala až do vzniku Solidarity. Lidé z KOR poskytli výraznou oporu nově vznikajícímu odborovému svazu a byli viditelní od prvních dnů jeho existence. Proto také byl výbor definitivně rozpuštěn v září 1981 během prvního sjezdu Solidarity. Nebyl potřeba, místo hrstky „disidentů“zde bylo několikamilionové celospolečenské hnutí.
Navzdory všem odlišnostem polské a československé společnosti vazby mezi opozicemi v obou zemích byly nesmírně silné. Dne 31. října 1977 výbor KSS KOR sepsal „dopis přátelům Čechům a Slovákům“, v němž stálo: „V Chartě 77, v tom historickém manifestu bojující demokracie, jste promlouvali nejen jménem svým, ale také jménem naším.“
Setkání pod Sněžkou
Největší význam však měla dvě setkání zástupců výboru KOR a Charty 77, k nimž došlo v létě roku 1978. Podnítila je Anna Šabatová, jež navrhla, aby se využila krkonošská Cesta československo-polského přátelství, kam měli přístup občané obou států. První pokus se nezdařil, neboť Poláci se domnívali, že tato myšlenka není realistická. Setkání se nakonec uskutečnilo začátkem srpna nedaleko Sněžky. Zúčastnil se jej Václav Havel, Marta Kubišová, Jiří Bednář a Tomáš Petřivý, z polských činitelů pak Jacek Kuroń, Jan Lityński, Antoni Macierewicz a Adam Michnik. Na další schůzce na počátku září se shromáždila širší reprezentace obou stran. Uskutečnění třetího setkání zabránily československá a polská tajná bezpečnost.
Zmíněná setkání byla v dějinách východního bloku zcela bezprecedentní. Zahájila úzkou spolupráci opozičních kruhů obou států, jež pokračovala i v dalších letech. Projevovala se nejen společnými prohlášeními, ale i řadou konkrétních aktivit. Jednou z nich byla hladovka polských opozičníků na obranu uvězněných činitelů Charty 77 a VONS v říjnu 1979. Pokračováním této spolupráce byl pak vznik Polsko-československé solidarity.
Výbor na obranu dělníků soustřeďoval lidi velmi rozmanitých názorů a osudů. Spojoval je odpor k aktivitám komunistické moci a solidarita s pronásledovanými. Postupem času se to, co je dělilo, stávalo čím dál zřetelnější. Mezi zakladateli KOR najdeme ministry současné konzervativní vlády Práva a spravedlnosti Macierewicze a Naimského. Ke kruhu spolupracovníků patřili i oba bratři Kaczyńští. Na druhé straně postavy jako Jacek Kuroń a Adam Michnik jsou ikonami liberální části polské veřejné debaty. Příznakem toho je už několik let skutečnost, že oslavy různých výročí organizují znesvářené strany odděleně. Osudy spoluzakladatelů KOR jsou tak odrazem celkových dějin polské transformace, vedoucích od společného boje za svobodu k nesmiřitelnému střetu ohledně toho, jak získanou svobodu využít...
Výbor byl rozpuštěn v září 1981 během prvního sjezdu Solidarity. Nebyl potřeba, místo hrstky „disidentů“zde bylo několikamilionové celospolečenské hnutí.
Autor je historik, působí na Univerzitě ve Vratislavi. V letech 2010–2016 byl předsedou Ústavu národní paměti