Jak v této zemi lépe umírat?
Potíže současné tuzemské diskuse o asistované smrti a několik navržených řešení, jak a kam tuto diskusi posunout dál
Vuplynulém týdnu jsme se mohli dočíst o případu Jozefa Andreje z Popradu, jenž byl odsouzen za usmrcení svého čtyřiadvacetiletého syna, který měl od dětství těžce poškozený mozek. Ten syn vážil třináct kilogramů a mohl dýchat pouze s podporou přístrojů. Podle pana Andreje, jenž se o svého postiženého syna celý život obětavě staral, došlo k odpojení přístrojů nešťastnou náhodou. Soud rozhodl, že se nepodařilo prokázat úmysl, takže původní obžaloba z vraždy byla překvalifikována na usmrcení, a pan Andrej byl odsouzen k necelým devíti měsícům, které už před vynesením rozsudku strávil ve vyšetřovací vazbě, takže byl propuštěn na svobodu.
Pokud by ovšem soud došel k závěru, že pan Andrej usmrtil svého syna úmyslně – to jest pokud by se panu Andrejovi například podařilo dokázat, že usoudil, že pro jeho syna byla smrt lepší než pokračující útrpná existence – hrozilo by mu 20 až 25 let vězení. Slovenský zákon totiž nerozlišuje mezi usmrcením člověka v jeho prospěch čili eutanazií a vraždou. Tento rozdíl nečiní ani český zákon.
Pokud by smrt syna pana Andreje skutečně byla případem eutanazie, šlo by o tzv. nevyžádanou eutanazii, o níž hovoříme, pokud nelze zjistit mínění umírajícího (názor Andrejova syna patrně nebylo možné zjistit nikdy, kvůli těžkému poškození mozku). V současné diskusi však hrají ústřední roli případy vyžádané eutanazie, kdy k usmrcení dojde na žádost plně kompetentního umírajícího. O žádostech Čechů nebo Slováků o eutanazii příliš často neslýcháme, neboť právě z důvodu hrozby trestněprávního postihu obestírá tuto praxi mlčení. V posledních letech však médii proběhlo pár případů.
Z roku 2013 pochází reportáž o panu Přemyslu Šlusařovi, který dva roky předtím onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou a žádal o eutanazii, případně o to, aby mu lékař pomohl zemřít v okamžiku, kdy by paralýza dosáhla takového stupně, který pan Šlusař považoval pro sebe za nedůstojný. Tzv. sebeusmrcení za asistence lékaře se od eutanazie liší právě v tom ohledu, že poslední kauzální krok, který vede ke smrti pacienta, vykoná sám pacient; lékař pouze poskytne účinné a zároveň humánní prostředky pro takové sebeusmrcení, které si však pacient aplikuje sám. Poté, co neuspěl se svou žádostí v ČR, plánoval pan Šlusař – nerad, protože si přál zemřít doma – od- cestovat do Švýcarska, kde je právě sebeusmrcení pacienta s asistencí lékaře legální. Tento plán však nestihl realizovat a zemřel zhruba o půl roku později přesně ve stavu, jemuž se chtěl vyhnout, ve frýdecko-místeckém hospicu.
Podobný je případ dosud žijící slovenské lékařky Jany Matavové z Prešova, trpící roztroušenou sklerózou, jež prostřednictvím svého případu apeluje na změnu zákonů na Slovensku, které, jak již bylo řečeno, jsou v těchto ohledech stejné jako ty české. Zatím bezúspěšně.
Nespravedlivé zákony, obscénní výroky
Domnívám se, že na Slovensku, a v podobném případě i v České republice, bychom se měli zmoci na něco lepšího než zostuzovat osmiměsíční vyšetřovací vazbou otce, jenž se dvacet čtyři let příkladně staral o těžce postiženého syna. Existují země, kde podobně jako na Slovensku nebo u nás není eutanazie legální, ale kde by byl pan Andrej alespoň rychle osvobozen – nemohli bychom v naší části světa začít aspoň tím? A také se domnívám, že bychom měli najít legální prostředky, jak pomoci odejít těm lidem, kteří se, podobně jako pan Šlusař a dr. Matavová, po zralé úvaze rozhodli, že chtějí zemřít v okamžiku, po němž, jak velmi dobře vědí, přijde už jen období naprosté paralýzy a totální závislosti, jež pro sebe považují za netolerovatelné. V jiných případech se může jednat o období, které by bylo vyplněno nesnesitelnou bolestí, to jest pokud by nebyla aplikována tak silná sedativa, že by byl pacient po zbytek svých dní trvale v bezvědomí. Ale některým pacientům připadá taková existence podobně netolerovatelná jako úplná paralýza – navíc, bezvědomí, z něhož se pacient již neprobudí, je prakticky nerozlišitelné od smrti, tak proč něco podobného podstupovat a nemít možnost dostat smrtící dávku opioidů hned?
Ačkoli zhruba šedesát procent občanů je legalizaci nějaké formy asistované smrti příznivě nakloněno, v naší odborné veřejnosti převažuje odpor. Ten má různé úrovně. Za extrémní považuji komentář zakladatelky hospicového hnutí MUDr. Marie Svatošové, jež v diskusi o eutanazii na stránkách Orientace v roce 2013 na dotaz o zkušenostech z Nizozemska, kde je eutanazie již přes deset let legální a ještě déle je tolerována, odpověděla: „Průkopnictví legalizace eutanazie Nizozemsku přiznat opravdu nemohu, protože bych ho upřela Hitlerovi.“( LN 23. 7. 2013) Podobným přirovnáním současné praxe eutanazie k nacistickému vyhlazovacímu programu otevírá svou knížku Eutanazie, nebo paliativní péče (2005) i doyenka české bioetiky, prof. Marta Munzarová.
Podobné příměry jsou známy i ze zahraničí. Když byl roku 2006 v britském parlamentu diskutován návrh zákona na legalizaci asistovaného sebeusmrcení terminálně nemocných, objevil se v tisku mimo jiné kritický článek jednoho katolického kněze, jenž si jako ilustraci vybral fotografii čtyřiadvaceti dětí zavražděných nacisty. Předkladatel zákona, Lord Joffe, odpověděl, že jeho zákon „evidentně neměl s tímto nic společného“, a označil podobnou kritiku za „obscénní“.
To mě vede k následujícímu apelu. Můžeme se dohodnout, že přestaneme srovnávat snahy těch, kdo považují jisté formy současného umírání za nedůstojné a nehumánní a nemají na mysli nic jiného než prospěch umírajících, s programem nacistické genocidy? Nacisty totiž motivovala nikoli snaha prospět trpícím, nýbrž metafyzická fantazie o lidu (Volk), který je vším, kdežto jednotlivec ničím. I jedna z hlavních autorit na toto téma, historik nacistické medicíny Robert Jay Lifton, ve své knize The Nazi Doctors (2000) jasně uvádí, že nacistický genocidní program je „v přímém protikladu k individualistické angloamerické tradici eutanazie, která zdůrazňuje jednotlivcovo ‚právo zemřít‘, ‚právo na smrt‘ nebo ‚právo na jeho či její vlastní smrt‘ jako základní lidský nárok“.
utvářené někdy i celá předchozí staletí. Příkladem budiž současná diskuse o eutanazii. Přesněji: o vyžádané eutanazii, kdy k usmrcení dojde na žádost plně kompetentního umírajícího. Ačkoli je zhruba šedesát procent občanů legalizaci nějaké formy asistované smrti příznivě nakloněno, v naší odborné veřejnosti převažuje odpor