Kritický Šalamoun z arabského světa
Alžírský spisovatel a novinář Kámel Daúd se stal zaslouženě jednou z hvězd letošního právě probíhajícího Festivalu spisovatelů Praha. Ačkoliv se zde prezentoval primárně jako spisovatel, neměla by nám uniknout ani druhá rovina jeho díla. Ta je veskrze politická a angažovaná.
ženskými spisy, zejména pak islámskou mystikou. Nikdo prý nemůže uniknout vlastní kultuře a až do devatenácti let mu islám dával hlavní intelektuální impulzy, když islámské náboženství chápal jako fascinující filozofickou tradici. Mezi jeho oblíbené verše koránu prý dodnes patří ty o tom, že zabít jednoho člověka je totéž jako zabít celý svět. Naopak zachránit byť i jen jediného člověka se svým mravním rozměrem rovná záchraně celého lidstva.
Později však Daúd pochopil, že islám obsahuje mnoho otázek, nenabízí však mnoho uspokojivých odpovědí. A navíc obsahuje mnoho rozporů. Kámel Daúd, sám vášnivý vinař, možná inspirovaný zálibou ve víně mezi některými islámskými mystiky, například celý svůj román vystavěl jako monolog starého a život bilancujícího opilce, přičemž hrdina knihy nechápe, proč islám na zemi víno zakazuje, když totéž víno poté naopak v ráji slibuje.
Naprostá nejistota
Vůbec nejvíc Daúda irituje propojování náboženství a politiky. Podle autora ničí a zabíjí politiku i náboženství, když politiku příliš zbožšťuje a náboženství zase vulgárně politizuje. K tomu prý v Alžírsku stejně jako v dalších arabských zemích dochází až od 80. let, kdy se různé skupinky islamistů začaly vlamovat do veřejného prostoru, vymýšlet dosud nemyslitelná tabu (zákazy sukní, líbání na veřejnosti nebo alkoholu) a převychovávat spoluobčany k obrazu svému. Dosud západně vypadající a relativně svobodomyslná arabská města se začala proměňovat v souladu s představami islamistů. Zatím nejkrvavějším vrcholem těchto snah byla alžírská občanská válka (1992–1997); přinesla přes sto tisíc mrtvých. Tehdy začala Daúdova novinářská kariéra. Byl redakcí svého listu pověřen, aby zpravodajsky pokrýval brutální boje mezi vládními vojsky a ozbrojenými islamisty. Od té doby prý o islámu uvažuje primárně v politických kategoriích jako o totalitní ideologii, nikoliv jako o sofistikované filozofii. Avšak nezapomene ihned dodat, že jako totalitní ideologie chápe všechny monoteismy bez rozdílu, tedy i judaismus a křesťanství.
Nicméně v esejistice jde Daúd do hloubky a nedávný nástup islamistického pojetí víry chápe jako logickou reakci na selhání arabských režimů a sekulárních ideologií, jimiž se tamní diktátoři desetiletí zaštiťovali. Lidé jsou otrávení a unavení z neúspěšných a zkorumpovaných diktátorů a jimi propagovaných ideologií. Hledají alternativu. Když totiž Fronta národního osvobození vyhnala po dlouhé válce Francouze z Alžírska (1954–1962), svou exkluzivní moc kromě hrdinství a zásluh v boji s cizími vetřelci ospravedlňovala tím, že z Alžírska brzy vytvoří živoucí utopii. Sen z postkoloniální éry byl podle Daúdova posledního eseje Ráj jako nová muslimská utopie (Paradise, the New Muslim Utopia, srpen 2016) snem o nezávislosti na Francii a o rovnosti všech lidí v samostatném Alžírsku. Byl snem o rozvoji, pokroku a prosperitě, o toleranci lidí různých vyznání a různé etnické příslušnosti. Vedle toho Alžířané spolu s dalšími Araby snili ještě paralelní sen o Západě, jakkoliv Západ chápali ambivalentně: vášnivě jej milovali, ale zároveň ho – vzhledem k četným historickým příkořím – i nenáviděli. Chtěli svou zemi připodobnit Západu anebo „tam“odejít jako migranti. Ale někdy také snili o tom, že se Západu pomstí a stanou se z nich kdesi v dalekých evropských krajích mučedníci. Na Západě tak chtěli žít a pracovat, jindy spíše snili o tom, že si ho podřídí, anebo že jej dokonce zničí. Když se tyto sny z mnoha důvodů zhroutily a zdiskreditovaly, jejich místo vyplnil staronový sen o posmrtném ráji, který propagují islamisté.
Kámel Daúd říká, že diktatury nyní využívají islamisty k tomu, aby za ně dělali špinavou práci a zastrašovali sekulárně orientované a kriticky smýšlející intelektuály, jako je on sám: „Zejména pokud jste již známí ve světě, režim si na vás netroufne přímo. Ale tlačí na vás nepřímo, když záměrně přivírá oči a nechává volné ruce islamistům.“
Kromě toho se autoritáři, ve snaze udržet se u moci, obracejí stále více k islámu, neboť sekulární ideologie na lidi již neplatí. A svou moc se tak snaží ospra- vedlňovat jazykem islámu a za pomoci oficiálních a státem placených duchovních. Podle Daúda se v arabském světě rodí jiný typ diktatur, než byly ty do roku 1989 ve střední a východní Evropě. Tehdy byla pro režim klíčová cenzura, ničení nezávislých spisovatelů a umlčování kritických novinářů. Dnes prý není nic z toho tolik zapotřebí, protože režimy dlouhodobě a systematicky mentálně ničí a intelektuálně umrtvují publikum a potenciální čtenáře. Myslitelé si pak mohou říkat a psát, co chtějí, režimy to nechává v klidu. Lidi to totiž buď vůbec nezajímá, anebo tomu nejsou schopni porozumět.
Daúd je tudíž ohledně budoucnosti své vlasti i arabského světa jako takového skeptický: „Když propuklo arabské jaro, poprvé v životě jsem pocítil optimismus. Málo jsem spal a hodně plakal. Nevím ovšem, co z toho všeho nakonec bude. Předtím jsme měli alespoň jistotu, neměnnou životní rutinu, jasné mantinely a předvídatelnou budoucnost. Dneska není v arabském světě jisté a předvídatelné vůbec nic.“
Kámel Daúd je sice tedy na Západě vyzdvihován a obdivován jako ten, kdo si troufá vyzvat na souboj islamisty, ale jeho hrdinství spočívá hlavně v tom, že se nebojí ani daleko mocnějšího soupeře, jímž je alžírský režim. Problémem země i celého arabského světa totiž není jen tolik diskutované oddělení politiky od náboženství, nýbrž i oddělení politiky od armády: ta ve většině těchto zemí po desetiletí drží otěže moci, dopouští se rozsáhlé korupce, destruuje svobodnou diskusi, umrtvuje myšlení a nepřímo tak nahrává islamistům.
Zabíjení spásy
Autorova série esejů Válka Islámského státu proti Vánocům (leden 2016), Sexuální mizerie arabského světa (únor 2016) a Černochem v Alžírsku? (květen 2016) reaguje na uprchlickou krizi. Když vysvětluje nepřátelství Islámského státu vůči Západu, Daúd tvrdí, že džihádistům vadí Západ ze své podstaty, ale stejně tak je irituje svými vojenskými intervencemi v převážně muslimských zemích a postkoloniálním ekonomickým vykořisťováním. Jinými slovy. Daúd dává šalamounskou odpověď, když říká, že Západ je cílem teroru pro to, čím je, ale také pro to, jak se v posledních letech ve světě chová.
Nicméně připomíná, že hlavní obětí Islámského státu a jemu podobných nábožensko-politických horlivců není Západ, nýbrž muslimové samotní. Islamisté prý uvažují v binárních kategoriích: svět islámu a svět bezvěrectví; a bezvěrectví se podle nich roztahuje v samém srdci světa islámu, tudíž srdce je třeba očistit od nánosů cizorodé západní kultury i od znečišťujících tradic pokřivujících islám. Předpokladem návratu do zlatého věku islámu je právě ona velká očista, purifikace a sterilizace.
Alžírským islamistům tak nejsou po chuti Vánoce a jejich oslavování po boku křesťanů, jakkoliv je Ježíš v koránu líčen jako jeden z nejúžasnějších proroků. Stejně tak islamisty rozčiluje po staletí zavedený a širokými vrstvami emocionálně prožívaný svátek lidového islámu, jímž jsou oslavy narozenin proroka Mohameda. Během svátku se hoduje, dětem se kupují dárky, střílejí se ohňostroje a v ulicích se organizují slavnostní procesí. Avšak podle islamistů jde o novotu, která v raném islámu nemá opodstatnění, přičemž každá inovace je chápána jako hřích. Islamisté zkrátka nechtějí, praví Daúd, vymazat toliko novoty; touží zastavit historii a samotné plynutí času, a to včetně jakýchkoliv dokladů o existenci dějin (odtud prý likvidování starověkých památek v Palmýře a jinde).
Kámel Daúd ovšem chápe evropské protipřistěhovalecké populisty jako analogii islamistů, oba tábory se, tvrdí, vzájemně potřebují a posilují. Rovněž populisté uvažují v binárních kategoriích my versus oni a pro politický úspěch potřebují jasný obraz nepřítele a široce rozšířený pocit ohrožení. Také evropští populisté slibují purifikaci národních společností a vytěsnění těch, kdo se nebudou chtít očistit a přizpůsobit jediné pravdě. Národní státy mají být očištěny od etnických i kulturních nánosů všech imigrantských vln a navráceny „právoplatným vlastníkům“. Takže i evropští populisté touží zastavit historii a obnovit vysněný zlatý věk suverénních evropských národů. A obě hnutí pracují s představou tradiční role ženy, která je pokud možno v domácnosti a jako svou misi chápe rození co největšího množství dětí – nových a očištěných lidí pro nový a očištěný svět.
Nejnebezpečnější je však pro Daúda skutečnost, že islamisté i evropští populisté polarizují své vlastní společnosti na nesmiřitelné tábory. Ano, zatím pouze islamisté za tím účelem zabíjejí. Ale podle Daúda evropští populisté zabíjejí humanismus, který nás jako jediný může nakonec všechny spasit.
Daúd připomíná, že hlavní obětí Islámského státu a jemu podobných nábožensko-politických horlivců není Západ, nýbrž muslimové samotní
Autor je sociolog, působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy