Morálka v Česku l. P. 2016
Nestává se mně to často, ale tentokrát se vskutku nabízelo spojit dvě svou poetikou odlišná představení dvou souborů v jednu recenzi – Tajemnou záři nad vilou ve Vile Štvanice a Dona Juana v Divadle pod Palmovkou.
Než jsem šel do Vily Štvanice na představení Divadla LETÍ Tajemná záře nad vilou, dostal jsem trochu záhadný e-mail od realitní makléřky Mae Fistové, že mám nechat doma auto, abychom si mohli připít, a přijít v dresscodu business casual; tedy normální společenské oblečení, bez džínů. Jak se ukázalo, Mae Fistová je postava ze současné hry anglického „multižánrového umělce“Philipa Ridleye, od níž dostanou manželé Jill a Olie nabídku na „dům snů“; čekají totiž dítě a jejich dosavadní byt jim nevyhovuje. V originále se hra jmenuje Radiant Vermint – Zářivá verbež a je o lidech toužících po společenském vzestupu, což se projevuje i dobře zařízeným bytem v prestižní lokalitě.
Vraždění, normální záležitost
Přejmenování názvu hry vychází oprávněně z prostoru Vily Štvanice, kde představení probíhá. Režisérka Martina Schlegelová mu velmi dobře rozumí a vládne jím bezpečně. Dokázala to už v představení Olga, kdy se štvanická vila proměnila v legendární Hrádeček. Tentokrát se stává po vzoru anglických románů tajuplnou budovou, dějištěm strašidelných příběhů, v nichž nechybějí nadpřirozené jevy; prostě horor vyvolávající napětí až strach. Což zcela odpovídá žánru, v němž Ridley svůj text napsal, neboť jeho poetikou se vyjevuje neběžná cesta běžné manželské dvojice k majetku ve světě, kde dostatečně neznamená nikdy mít dost. Manželé musí vraždit lidi, kteří překážejí rozvoji šťastného bohatého života. Jakmile to udělají, mrtvá těla se rozzáří a splní se další ze snů manželů: o krásné kuchyni či přepychovém autu. Představení tyto situace uskutečňuje i s pomocí záhadných drastických zvuků a světelné projekce. Olie odchází zjistit příčinu tohoto dění, aby se vrátil zkrvavený poté, co zabil neznámého vetřelce. To, co je zprvu pro oba manžele děsem, se postupně mění v normální záležitost; chtějí-li něco vysněného a nedostupného, musí najít další „renovátory“, jak nazývají své oběti. Hedvika Řezáčová (Jill) a Richard Fiala (Olie) jsou schopni hrát tuto komplikovanou proměnu skromných a slušných lidí, kteří usilují o naplnění snů, jež jsou nad jejich možnosti, až ve vrahy. Dokážou to učinit v duchu žánru, jenž se pohybuje mezi realitou a smyšlenkou, odpovídajícími pro- středky, což jistě vypovídá i o cílevědomé práci režie s herci. Stejně tak si rozumí režie i se scénografií, která využívá důmyslně a nápaditě současných vizuálních prostředků.
Po přestávce se ocitáme v sugestivním prostředí a jsme aktivními účastníky narozeninové slavnosti, kterou Jill a Olie pořádají pro své sousedy na počest prvorozeného syna. Díky jejich „renovacím“se jejich dům stal přitažlivým a kolem něj si postavili domy další lidé, kteří bydlí stejně a chovají se stejně. V představení jsme ovšem těmito sousedy my, diváci. Paní Fistová, kterou ve výrazné stylizaci vědoucí dámy dokonalého společenského chování hraje Elizaveta Maximová (v dvojroli je i jednou z obětí), vyzve k přípitku. Zároveň oznámí, že Jill a Olie se budou stěhovat do lepší vily, kterou budou renovovat stejným způsobem, a předloží jim novou smlouvu, kterou nadšeně podepíšou. Opět tak pomohou developerům budovat nové, tentokrát přepychovější sídliště. Paní Fistová jim jako Mefistofeles uskutečňující sny za cenu vražd, umožňuje postup na společenském žebříčku. Je předností této inscenace, že nenásilně spojuje individuální osudy se společenským hnacím motorem, jímž je kapitál. A tak jsme tam stáli, v ruce sklenky s vínem, před sebou na stolcích chlebíčky a jednohubky – a poprvé mne z toho hororu mrazilo. Neboť před námi pojednou vyvstala otázka, zda se přece jen trochu nepodobáme „slušným vrahům“. Zazněla neokázale, ale díky dramaturgicko-režijní koncepci, která přes razantní úpravy Ridleyho hry ctí text a zachovává jeho téma, neodbytně.
Když v inscenaci Moli`erova Dona Juana v Divadle pod Palmovkou na počátku představení přijde za Juanem Elvíra, jeho svedená a potom zavržená manželka, má na sobě černý průsvitný šat, pod nímž je nahá. Kajícná a pokořená oběť je současně (a stále) svůdnicí, která chce svého muže znovu tělem získat a ovládnout. Svou svůdnost nezapře ani jako jeptiška při druhém setkání s Juanem. Při odchodu ukáže zcela obnažená záda, sice s krvavými stopami bičování, ale zvláštně morbidně – eroticky přitažlivá. Její kostým stvoří obraz, z něhož vyrůstá nekonvenčně rozporuplné pojetí této postavy.
Existuje ještě hřích?
Tuto polohu realizuje režisér Michal Lang jako klíčovou v celé inscenaci Moli`erovy hry. Sganarela hraje Radek Valenta jako člověka, jenž zastává nepřekročitelnémorální principy, a proto také upřímně – někdy až s dojemnou vroucností – vyčítá Juanovi jeho chování. Jenže: jako sluha si u něho vydělává na živobytí, a proto mu nezbývá než se aktivně na životním stylu svého pána podílet. Je zcela logické a přirozené, že na konci celého příběhu jej Juanova smrt připraví o mzdu, neboť tak musela skončit kontroverze, v níž mravní zásady prohrávají. Titulní postava, don Juan Ondřeje Veselého, začíná koupelí ve vaně plné pěny, pak předvádí své tělo jen s ručníkem kolem pasu. Sganarel mu provádí ranní kosmetickou údržbu, obléká jej, aby se nakonec vyloupl společensky dokonalý a přitažlivý muž. Ondřej Veselý jej stvrzuje nejenom chlapským zjevem a smyslným požitkem z tělesného bytí, ale i výsostně sebevědomým, ničím neomezovaným jednáním prosazujícím bezohledně vlastní zájmy. Užívá si především a pouze života, toho, co jej těší a baví. A využívá k tomu schopnost manipulovat perfektně s lidmi, zejména znamenitou rétorikou. Je to vybraný exemplář poživačníka; moc nechybí k tomu, aby byl tímto svým životním stylem sympatický.
Z tohoto hlediska se nutně objevuje otázka, co je vlastně špatné jednání, hanebnost, zločin, které zakládají jeho vinu, porušují řád stvořeného světa, a tím znamenají i vzpouru proti jakési transcendentální – boží – moci. Zasluhují tak být nazvány hříchem, jenž znamená omyl, chybu, zbloudění, odcizení vůči lidem, bohu i vůči sobě samému. Nikoliv náhodou v jistém okamžiku don Juan této inscenace hraje věrohodně podobu ukřižovaného Ježíše Krista jako absolutní odmítnutí pojmu hřích. A stejně, jakkoliv představení ukáže sochu komtura v naddimenzované velikosti a tato socha pohybem hlavy přijme Juanovo pozvání na večeři, nevykoná mrtvý komtur spravedlnost přesahující lidskou zkušenost. Stane se to jinak: všechny postavy, které v představení vystupují, i děti pana Neděly, jej lynčují. Juan byl zřejmě příliš netečný k tomu, co si o něm lidi myslí, příliš bezohledně prosazoval svá přání, příliš provokoval tím, že nezakrýval své chování a jednání. A když přišel na to, že by se měl skrývat pod maskou předstíraných ctností, bylo už pozdě. Jeho provokace jinakostí mu nebyla odpuštěna. Jde v tom i škleb, jenž připomíná smečku dravých zvířat.
Kvalita této inscenace je v tom, že interpretuje jak postavu Juana, tak i celý Moli`erův text z aspektu nonkonformnosti, v němž jedinec jedná proti uznávaným normám ze svobodného rozhodnutí. Kdyby inscenace šla v tomto smyslu až k nejzazším důsledkům tohoto pojetí – zejména v oné kontroverznosti postav – mohlo dojít představení ještě dál k výraznějšímu sdělení. Je jenom dobře a zajímavě nakročeno, protože se občas jako by lekne své odvahy a zastaví se před posledním krokem. Tento směr scénování je zcela patrný v scénograficko-režijní složce, v níž scéna i kostýmy Jana Duška jak v jednotlivostech, tak v celku operují znamenitě, invenčně a trvale s protiklady: současnost prostupuje minulost, iluzivnost je prostředkem k akcentování fiktivnosti divadla, vizualizace stojí proti slovům a způsobem koláže formuje smysl.
Je to myšlení obrazem, které se podílí na významové výstavbě inscenace. V tomto duchu nutí tato říjnová premiéra spolu s premiérou Divadla Letí důrazně přemýšlet nad určitými znaky morálního stavu současnosti, jež bychom možná mohli zahrnout pod pojem egotismu značícího zvýšené nekritické hodnocení vlastní osobnosti i intenzivní a nevybíravé sebeprosazování s ohledem na vlastní prospěch. A to věru není málo v době maximální sebescénovanosti.
Philip Ridley: Tajemná záře nad vilou
Autor je teatrolog