Vzpomínky starých zbrojnošů
Vroce 1984 v Brně vznikl společný projekt Divadla na okraji, Divadla na provázku, HaDivadla a Studia Y pod názvem Cesty (křižovatky – jízdní řády setkání). Toto setkání se pokusilo zformulovat poetiku jedné generace tvořící ve studiových scénách, najít souvislosti i odlišnosti. Právě osmdesátá léta byla dobou rozkvětu těchto divadel, rodily se skvělé inscenace, které se zcela pochopitelně vymezovaly vůči režimu, a tak pochopitelně i tento projekt skončil zákazem.
Zachytit tuto neopakovatelnou atmosféru, proniknout k meritu věci, tj. aspoň rámcově postihnout zvláštnost a přínos participujících scén i jejich revoltu proti totalitě, ovšem není jen tak. Břetislav Rychlík si zřejmě přespříliš
Břetislav Rychlík natočil dokument o divadelním projektu Cesty z roku 1984, zůstalo však především u impresí a chaotických vzpomínek pamětníků.
sliboval od využití dosud neznámého videozáznamu projektu, ten je však ve velmi špatné kvalitě a dokumentuje pouze pohyb herců po jevišti a zvukovou stopu, v žádném případě nezachycuje ducha představení, naopak v okleštěném záznamu a při špatné viditelnosti jednotlivé ukázky vyznívají jako nepovedená sborová recitace. To je ale riziko, které u dokumentace divadla vzniká při převodu na jiné médium skoro vždy, a zejména pak jde-li o amatérské natáčení – i proto jsou takové záznamy z doby před rokem 1990 prakticky nepoužitelné, lze si z nich udělat jen rámcovou představu. Stejné je to i se záznamem zkoušky Provázku na Komáří louce, to jsou především záběry pro zasvěcené, na které může i slušně informovaný divák hledět jako na zprávu z jiné planety.
A to je i hlavní problém celého dokumentu – režisér nevzal v potaz, že jej uvidí i diváci, kteří nemusí být obeznámeni se stavem divadla v 80. letech. Na začátku se sice teatrolog a dramaturg Bohumil Nekolný pokouší uvést aspoň základní informaci – jak se rodila setkání studiových divadel, co obnášela a jaký měla smy- sl a o co vlastně v následující hodině vůbec půjde. Pak už se ale jen chaoticky skáče, zasloužilí tvůrci se dohadují, kde a co kdo vymyslel. Diskutuje se, i dosti detailně se rekapituluje, jak se projekt rodil, hovoří se o konkrétních cenzurních škrtech, ale celistvý obraz, zásadní informaci aby jeden pohledal. Pamětníci používají výrazy, které znají jen oni sami, případně se s nostalgií vzpomíná na bohatýrské časy a rekriminují různé zážitky, což je pro zúčastněné jistě osvěžující, méně již pro diváka. A nepomůže ani setkání všech aktérů v Domě umění, kde se všichni po letech vítají a euforicky radují, že přežili, a posléze mají jedním slovem charakterizovat, co pro ně projekt znamenal. Určité osvětlující záblesky zprostředkoval teatrolog Jan Dvořák, když předložil dossier tehdejších kritických reflexí projektu, úryvek z Rudého práva byl hodně výmluvný.
Úmysl dobrý a potřebný, ale tentokrát se evidentně příliš spoléhalo na improvizaci a lehké nahození. Jenže ne vždycky tahle metoda „z voleje“vyjde. Vzpomínky starých zbrojnošů totiž bývají zábavné hlavně pro ně.