Děti z okraje

Málokdo z nás je akorát

Každý okraj je na tom výrazně hůře než střed. Nejen děti s vyloženým handicapem, ale i děti s nějakým výjimečným talentem se potýkají s ne úplně obyčejnými překážkami. Karikatura profesora, jenž nezvládá složitější sociální situace ani starost o dvě stejné ponožky, jen ukazuje, že ani celoživotní socializace nemusí dopadnout úplně skvěle – a děti jsou v tomto procesu teprve na samém začátku.

Říká se, že příroda má ráda rovnováhu. Kde je na povrchu bída, skrývá se ohromné bohatství pod zemí (nerostné bohatství Norska či Sibiře jako by úsloví dávalo za pravdu). Jenže to samé platí i pro lidi. Ačkoli nikdo neví přesně proč, výjimečné talenty narážejí až příliš často na své vlastní handicapy.

Ale stále máme před sebou statisticky nerovnou situaci: nadprůměrně nadané děti mají mnohem vyšší šanci, že jim s jejich hřivnami i potížemi pomůže okolí, zejména rodiče. (Ostatně není náhoda, že v Silicon Valley, odkud vládnou počítačoví inženýři celému křemíkovému světu, je u dětí nejvyšší výskyt Aspergerova syndromu.) Tedy že pro ně najdou takovou školu, která jim bude vyhovovat. Že jim pomohou najít a rozvíjet takové koníčky, které umenší jejich problémy a dají vyniknout jejich nadání. A nikoli v neposlední řadě že jim praktickým příkladem ukážou, jak se dá život zvládat.

Což jsou všechno věci, které naopak obvykle schází dětem na tom spodním okraji. Nikdo je doma nenaučil „barvy a tvary“, nikdo jim nedal do ruky nůžky, nikdo je nepovzbuzoval při neúspěchu. Což je ten hlavní důvod, proč se do výchovy a socializace montuje svými programy stát. Petr Kamberský