Každé moje písmeno má svoji barvu
Narodila se 5. května 1923 v Praze. Její rodiče se seznámili v Anglii, tatínek byl krejčí a jel do Londýna na zkušenou, maminka pracovala jako švadlena. Po svatbě se odstěhovali do Čech. „Maminka se nikdy nenaučila pořádně česky, vždycky se jí stýskalo po domově. Zpívala mi písničky v angličtině, vyprávěla pohádky. Tohle ve mně zůstalo a později, když jsem měla děti, chtěla jsem jim tyhle příběhy předat, aby se něco dozvěděly a zároveň se naučily angličtinu,“vzpomínala Daisy Mrázková v dokumentu Petra Skaly Výtvarnické konfese v roce 2011.
Po maturitě na pedagogické škole se přihlásila na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v roce 1943 byla přijata do ateliéru dětské ilustrace, který vedl Antonín Strnadel. Několik měsíců poté byla škola uzavřena nacisty a Daisy se s manželem, výtvarníkem Jiřím Mrázkem, odstěhovala na Vysočinu. Po válce se vrátili do Prahy a narodily se jim tři děti, Veronika, Anna a Cyril. Mrázková umprum nedokončila, vydala se svou vlastní cestou.
Nejdříve malovala portréty, později prozkoumávala fantaskní krajiny. Od tajuplných krajů, kam putovala ve své fantazii, se vrátila ke konkrétním příběhům pro děti. „Když jsem byla malá, myslela jsem si, že každé písmeno má svoji vlastní barvu, že ty barvy vidí každý. Namalovala jsem si vlastní abecedu,“vzpomínala ve zmíněném dokumentu. Kombinace pís- men a poetických obrazů ji inspirovaly k výuce vlastních dětí. Chtěla je naučit jazyk jejich anglické babičky, vystřihovala jim písmena, aby je skládaly, aby se učily, co znamená „chci–nechci, vím–nevím“. Právě tato hravá poe- tika ji přivedla k první knize, která vyšla v roce 1962 pod názvem Neplač, muchomůrko v nakladatelství Albatros. Následovala série deseti autorských knih, které patří k tomu nejlepšímu, co na poli literatury pro děti v druhé po- lovině dvacátého století vzniklo. Daisy Mrázková v nich geniálně skloubila abstraktní křehký svět svých maleb a kvašů s drobnou, jakoby klasickou anglickou perokresbou a textem na pomezí poezie a prózy.
Děti její knihy milují, protože dokázala jednoduše představit velká témata: přátelství, smutek, opuštěnost, dobrotu, radost... Umění zachytit „malé věci“, kterých si dospělí většinou nevšímají a považují je za samozřejmé, a ukázat je skrze blízké příběhy a motivy je společným rysem všech knih Daisy Mrázkové. S jejími knihami vyrůstá už třetí generace dětí, vycházejí v obnovených vydáních a byly přeloženy (a stále jsou překládány) do mnoha jazyků.
Ve věku 93 let zemřela ve středu výtvarnice a autorka originálních knih Daisy Mrázková. Dobrodružství jejích neobyčejných obyčejných hrdinů znají děti již několik generací.
Návrat do dětského světa
K jejím nejznámějším titulům patří kniha Haló, Jácíčku, která vyšla v roce 1972 rovněž v nakladatelství Albatros. Daisy Mrázková vzpomínala, že jednou svému synovi položila na stůl anglická slovíčka a on je skládal tak dlouho, až vznikla jedna souvislá věta. „,I don’t know why heaven is so far away – Nevím, proč nebe je tak daleko‘, to se mi tak líbilo, že jsem takhle pojmenovala jednu kapitolu v té své knížce o Jácíčkovi,“vysvětluje výtvarnice v televizním dokumentu.
Příběhy o velkém přátelství malého zajíčka a veverky vyprávějí jednoduše a průzračně o těch nejobyčejnějších, ale zároveň nejmocnějších okamžicích dětství. O malých chvilkách, kdy se zničehonic vyjeví, že svět kolem je obrovský, strašný i krásný, že něco myslet je něco jiného než něco dělat, že když máme někoho rádi, všechno je jiné a lepší i že na některé otázky není jednoznačná odpověď.
Daisy Mrázková spolupracovala s nakladatelstvím Baobab, kde vydala další originálníautorské knihy, například Auto z pralesa, Můj medvěd Flora nebo Písně mravenčí chůvy.