Konec multikulturalismu
Pád Aleppa je symbolem proměny Blízkého východu
Syrská armáda dobyla zbytek Aleppa a do pohybu se daly tisíce obyvatel. Těch samých, kteří byli ochotni po několik let snášet hlad a nebezpečí. Prezident Asad jim ve stěhování nebrání a některým s rozhodováním rád pomohl.
Aleppo bylo až donedávna příkladem multikulturalismu v praxi. Žili v něm muslimové i křesťané, šíité i sunnité. Ještě před sto lety byla křesťanů více než čtvrtina a žila zde také výrazná židovská komunita. Některá jiná blízkovýchodní města byla před sto lety převážně křesťanská, v Bagdádu dokonce asi třetinu obyvatel představovali Židé.
Současné vytěsňování sunnitů z kdysi pestréhoAleppa je zřejmě Asadovým pokusem zbavit se nepohodlných a neloajálních lidí, nebo přinejmenším snahou neutrácet za ně zbytečně peníze. Je to ale také, možná nevědomé, pokračování procesu násilného zahlazování odlišnosti, který na Blízkém východě běží už dvě staletí.
Osmanský sen
I když Orient vypadá z Evropy jako souvislé arabskomuslimské území, ve skutečnosti byl Blízký východ po staletí nábožensky pestřejší než Starý svět. Bylo to mimo jiné i díky toleranci zvláštního druhu, kterou se Osmanská říše vyznačovala až do 19. století. Zejména v odlehlých a horských oblastech se udržely sekty a nárůdky, jako jsou drúzové, jezídové, více než dvacet různých křesťanských církví a desítky dalších skupin.
Od té doby proběhly nejméně tři výrazné vlny homogenizace, ať už řízené z centra, nebo spontánní. Tedy vytěsňování, vyhánění, vyvražďování nebo přinejmenším násilná převýchova. Například jen kolem poloviny 19. století se odehrály masakry křesťanských maronitů ze strany drúzů v Libanonu, v Aleppu zas vraždili muslimové křesťany a Kurdové pozabíjeli tisíce asyrských křesťanů nedaleko Mosulu.
Evropa dnes ví nanejvýš o deportacích a vraždění Arménů ze strany Turků a Kurdů, zejména v době první světové války, zá- roveň se však odehrálo vyhánění a zabíjení Řeků jak u Černého moře, tak i na samotném západě Malé Asie, částečně se dotklo i Gruzínů a dalších skupin.
Křesťanská kalvárie
Další fáze vymazávání odlišnosti nastala po rozpadu Osmanské říše a ustavování nových národních států v meziválečném období. V Turecku prohlásili Kurdy za „horské Turky“, v severní Africe poarabšťovali Berbery a podobně. Menšiny se začaly obávat o život i identitu. Libanonští maronité se prohlásili za potomky Féničanů a nechtěli žít v jednom státě s arabskými muslimy, řečtí ortodoxní křesťané na jihu Libanonu uvažovali o připojení se k Izraeli, představitelé alavitů (dědeček Baššára Asada!) žádali Francouze, aby je nezačleňovali do nové arabské Sýrie. Řešení našli v tom, že se zmocnili vlády nad celým státem – a důsledky dnes nese celá Sýrie. Také asyrští křesťané nechtěli do nového Iráku a varovali před nacionalistickou horečkou. Krátce poté se stali obětí rozsáhlých masakrů. Pár let nato se odehrál podobný pogrom iráckých Židů, ti byli napadáni také v dalších částech Blízkého východu.
Po republikánských nacionalisticko-socialistických převratech v Egyptě, Sýrii, Libyi nebo Iráku v 50. a 60. letech tento tlak dále zesílil. Dosud kosmopolitní blízkovýchodní města, plná Francouzů, Řeků, Italů, Britů nebo Arménů, se začala vyprazdňovat, často pod přímým nátlakem úřadů a kvůli vyvlastňování. Jeden zdejší politik to vyjádřil bez obalu: „Je třeba vytvořit národ, v němž všichni budou myslet, jednat i cítit stejně.“
Třetí vlna
V poslední generaci zažíváme možná už definitivní fázi úbytku různosti a proces stále zrychluje. Velkou část mají na svědomí sunnitští extremisté. Po jejich opakovaných útocích zbyla z 1,5 milionu iráckých křesťanů pětina, ostatní uprchli nebo byli zavražděni. Také v Egyptě roste tlak na křesťany a do hledáčku se dostala i tamní miniaturní šíitská komunita.
Tento tlak ale vyvíjejí i vlády nebo sama veřejnost. Zraněné společnosti se stahují do sebe a útočí na ty, kdo narušují jednotu. Libanon se už dříve přísně rozparceloval, Saúdi drží svou šíitskou menšinu za stále kratší uzdu v očekávání, že se vzdá své víry, růst IS v Iráku způsobil institucionalizovaný útlak sunnitů. Dokonce i v iráckých kurdských oblastech v očekávání nové státnosti už před lety nenásilně čistili území od cizorodých prvků.
Sýrie, starobylá země na křižovatce kultur, zůstávala před válkou jednou z nejpestřejších společností oblasti. Dnes Asad vytlačuje sunnity, ale také není třeba dělat si iluze o tom, co by se dělo, kdyby válka dopadala opačně. Proto tolik křesťanů podporovalo režim.
Exodus z Aleppa je jen symbolem hlubší změny Blízkého východu k vytváření do sebe uzavřených, po stejnorodosti toužících celků. Evropu by to těšit nemělo, a to nejen proto, že se část této pestrosti raději stěhuje na starý kontinent.