Spor o českou univerzitu

Čeština nejprve musela získat status „odborného jazyka“, až pak mohla aspirovat na vysokou školu

Rovnoprávnost obou vyučovacích jazyků na pražské univerzitě požadovali její zástupci už peticí z března 1848. Lepší podmínky pro vědeckou práci sice přinesla v následujícím roce reforma ministra kultu a vyučování Lva Thuna, ale vliv němčiny celkově spíše posílil.

Přispíval k tomu i nezájem o české přednášky – pro maturanty z gymnázií, kde se vyučovalo zatím jen německy, nebylo snadné přesedlat na jiný jazyk, navíc chyběly české učebnice a vědecká terminologie a ani profesoři znalí češtiny si nechtěli připravovat české přednášky. Na právech amedicíně pak převládali synové měšťanů (spíše Němci), na filozofii a teologii zase studenti ze selských a řemeslnických rodin (spíše Češi). Nicméně během dvaceti let počty Čechů převážily na všech čtyřech fakultách.

Rozdělení univerzity

„Národ bez university vším právem se staví k nedospělým národům.“Výrok patologa J. B. Eiselta, později prvního českého učitele pražské lékařské fakulty, souzní s dobovým českým politickým programem, jehož důležitým bodem bylo také zřízení české univerzity, resp. počeštění té stávající německé.

V roce 1864 proto předložil profesor fyziologie a mladočeský politik J. E. Purkyně návrh na zrovnoprávnění češtiny coby univerzitního a odborného jazyka. Němci protestovali, že by tím v okruhu německy vyučujících univerzit klesl zájem o Karlo-Ferdinandovu, jak se tehdy pražská alma mater jmenovala. V národních jazycích se přitom tou dobou už vyučovalo v Pešti, Krakově a Lvově.

Se sílícím počtem maturantů z nových českých gymnázií rostl také tlak českých politiků na počeštění univerzity: ať český student může absolvovat celou výuku v češtině a ať čeští asistenti mají srovnatelnou šanci habilitovat se na nových, paralelních českých fakultách. Tento plán se ale českémuministru školství Josefu Jirečkovi v roce 1871 prosadit nepodařilo. Teprve když si vláda počátkem 80. let potřebovala naklonit české politiky, nabídla řešení. Mělo jít o „dvojuniverzitu“, zaštítěnou společným rektorem.

S tím se ale zase nechtěli smířit Němci, požadovali proto striktní rozdělení. Mezi studenty pak došlo 28. června 1881 k velké potyčce v Malé Chuchli, když v restauraci začaly od českých stolů létat sklenice na Němce. „Chuchelská řež“si vyžádala řadu raněných z řad německých studentů.

Nakonec se prosadil německý požadavek a zákonem z 28. února 1882 byla univerzita rozdělena na dvě samostatné instituce se stejným názvem. Prvním českým rektorem se stal historik V. V. Tomek. Profesoři měli na vybranou, na kterou z univerzit přejdou; celé semináře a kliniky je pak následovaly.

Vědecké ústavy, sbírky a právo užívat historické insignie (rektorské a čtyři fakultní žezla) si podrželi Němci. Společné zůstaly jen karolinská aula, klementinská knihovna a botanická zahrada na Slupi. České fakulty si vedle žezel musely zařídit nová pracovní prostředí – a začátky nebyly lehké. Právnická i filozofická fakul- ta mohly sice setrvat pod jednou střechou s německými, ale lékařská fakulta, která se rozeběhla o rok později (1883–1884), hledala nové prostory. Teologická fakulta zůstala pro odpor arcibiskupa Schwarzenberga pohromadě. Národnostně rozdělena byla až roku 1890, pět let po Schwarzenbergově smrti.

Einstein Prahou jen „projížděl“

Obava Němců z poklesu prestiže vysokého učení v případě zrovnoprávnění češtiny na (jedné) univerzitě skončila historickým paradoxem. Navzdory prosazenému požadavku vytvořit samostatnou českou univerzitu totiž spíše klesal mezinárodní význam té německé. V Praze sice působila vědecká esa jako Albert Einstein, ale německá univerzita pro ně mnohdy znamenala jen krátkodobou přestupní stanici na cestě za profesurami ve Vídni či v Německu. Naopak česká univerzita – ze které se odcházelo maximálně do penze – nedostatek konkurence naopak vyrovnávala personální stabilitou. A také ona si vydobyla řadu uznávaných výsledků.

Rozdělení univerzity rovněž umožnilo nabrat více nových profesorů – takto přišel z Vídně do Prahy T. G. Masaryk – a dát vůbec větší budoucnost české inteligenci. Ta ovšem důslednou čechizací celého školství postupně ztrácela schopnost komunikovat německy. Požadavek na zřízení druhé české univerzity v Brně však byl pro odpor moravských Němců vyslyšen až v novém státě.