Černá Hora spěchá do Aliance
Ve stínu příprav na lednové střídání v Bílém domě se odehrává neméně dramatický vývoj kolem plánovaného vstupu Černé Hory do NATO. Kritici v čele s Moskvou namítají, že dosluhující garnitura ve Washingtonu chce ratifikovat vstup malé balkánské země ještě do Trumpovy inaugurace.
PODGORICA/PRAHA Rozlohou je asi šestkrát menší než Česko a disponuje sotva 2000 vojáky. Přesto se měla stát Černá Hora, malá balkánská země, která v roce 2006 vyhlásila nezávislost na Bělehradu, už zkraje příštího roku novou důležitou figurkou na geopolitické šachovnici.
Koncem května její dlouholetý vůdce Milo Djukanovič a ministři zahraničí členských států NATO podepsali v Bruselu protokol o přistoupení země k Severoatlantické alianci. Zahájili tak ratifikační proces v současné osmadvacítce členských států Aliance, na jehož konci se má Černá Hora stát právoplatným členem obranného paktu. Počítalo se přitom s jejím vstupem už příští rok na jaře.
Vůči plánu dalšího rozšíření Severoatlantické aliance se ostře ohrazuje Moskva s tím, že ohrožuje ruské zájmy. Rusko nicméně čelí nařčením, že v případě Černé Hory před časem nezůstalo jen u verbální kritiky. Černohorská vláda viní Moskvu z toho, že se údajně angažovala v nedávném pokusu o převrat v době voleb ve snaze zvrátit vstup do Aliance.
Americký souhlas zatím chybí
Dosud přistoupení Černé Hory do NATO ratifikovalo 16 členských zemí. I když dosluhující administrativa prezidenta Baracka Obamy a Pentagon její vstup silně podporovaly, oficiální souhlas ze
Rozšiřování NATO v Evropě po pádu železné opony
strany Washingtonu jakožto vůdčí síly celé Aliance zatím chybí. K ratifikaci protokolu o přistoupení je totiž potřeba souhlas dvou třetin senátorů. Pak teprve přichází na řadu podpis prezidenta.
Nad narýsovaným harmonogramem vstupu balkánské země se však vznášejí otazníky poté, co byl počátkem listopadu zvolen budoucím prezidentem Spojených států Donald Trump. Černý kůň republikánského tábora se už v předvolební kampani netajil kritikou NATO a káral Evropu za to, že nepřispívá spravedlivě na společnou obranu a příliš spoléhá na Washington jako garanta své bezpečnosti.
To, že by tak Trump po nástupu do úřadu podpořil vstup další země do Aliance, navíc takové, jež disponuje jen velmi malou vojenskou kapacitou (Česko má skoro desetinásobně víc vojáků než Černá Hora), se tak zdá nanejvýš nepravděpodobné.
Bílý dům ovšem není jedinou institucí, kterou čeká v lednu velké střídání. Paralelně s prezidentskými volbami totiž Američané vybírali i zákonodárce v obou komorách Kongresu – Sněmovně reprezentantů i Senátu. V posledních týdnech se tak právě senátní půda stala kolbištěm, kde se před střídáním třetiny zákonodárců, které se uskuteční už 3. ledna, část z těch stávajících pokusila ratifikaci vstupu Černé Hory narychlo prosadit. Cestu tomu otevřelo, když zkraje prosince vydal doporučující stanovisko senátní výbor pro zahraniční otázky.
Dosluhující sbor v Senátu má ale od voleb jen omezené možnosti, jak před lednovou obměnou narychlo prosazovat klíčové iniciativy. Ke schválení je potřeba jednomyslný souhlas, na což také nako- nec snaha o urychlenou ratifikaci narazila. Konečné rozhodnutí proto bude již na obměněném Senátu. Vláda v Podgorici na něj před několika dny apelovala, aby vstup Černé Hory do NATO neprodleně schválil a dal prezidentu Obamovi k podpisu ještě do 20. ledna, kdy ho vystřídá Donald Trump. Vůči tomu se na okraj nedávného zasedání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě důrazně ohradil šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov.
„Jsme svědky horečných pokusů vtáhnout Černou Horu do NATO, aniž by se kdokoliv zeptal obyvatel této země, jestli si to vůbec přejí,“kritizoval ruský ministr. Odmítl také, že by se Moskva jakkoliv angažovala v údajném pokusu o převrat v Podgorici v době nedávných parlamentních voleb.
Zprávu o převratu opozice zpochybnila
Z nich v polovině října vyšli vítězně dosud vládnoucí socialisté, kterým už přes čtvrt století velí jediný člověk – kdysi komunista a spojenec Slobodana Miloševiče, dnes samozvaný progresivní a prozápadní politik Milo Djukanovič, jenž dosud soustavně střídal role předsedy vlády a hlavy státu. Po posledních volbách se sice stáhl z politického výsluní a v křesle premiéra ho vystřídal stranický náhradník, podobný krok už ale učinil v minulosti dvakrát, aby se s pompou do vysoké politiky zase vrátil.
Podle něj měly prorusky orientované skupiny ozbrojenců v den voleb plánovat, že vtrhnou v policejních uniformách do parlamentu a pokusí se jej zavraždit a zabránit vstupu země do NATO.
Zpráva o tom, že černohorské úřady v souvislosti s tím pozatýkaly přes dvě desítky domnělých spiklenců, mezi nimi i dva občany Ruska a nejméně tři Srby, se přitom objevila přesně v den konání parlamentních voleb. Opozice proto verzi o snaze o převrat zpochybňuje jako účelovou a naprosto smyšlenou s jediným cílem, a to přimět vystrašené voliče hlasovat pro dosud vládnoucí stranu. Celou kauzu provází řada nejasností o pozadí tohoto údajného puče.