Ještě má smysl to táhnout
Houpací koně mají pověst kapely, která, byť poeticky, nazývá věci pravými jmény. Tudíž je ladění jejích desek spíše potemnělé. Není ostatně divu, citlivému člověku, jakým zjevně autor všech textů Jiří Imlauf je, život na severu Čech asi nepřidá. A zhudebňovat pochybovačná, někdy až seberýpavá slova jako veselé popěvky, od toho je tady Mňága a Žďorp, nikoli tihle postarší chlápci s tvářemi ošlehanými větráky ústeckých nonstopů.
Výjimkou v ladění celé diskografie kapely, která letos oslavila neuvěřitelné čtvrtstoletí existence a má za sebou dohromady devět desek, není ani novinka. Už její název jako by upomínal na bezradné volání zoufalce před posledním výstřelem z revolveru. Pochází mimochodem z jedné z nejúzkostnějších písní alba Účet. Dramatické, nervní, skoro nátlakové, ve které baskytara a bicí nekompromisně drtí „vše živé“a zkreslený zpěv přichází jakoby odněkud z podzemí: „Nic víc a nic míň / je čas teď po Bowiem / bez i s pomocí / kde jste mý přátelé / dneska v noci? / Šli jste účet zavřít?“
Poslouchejte do konce
Posluchač je skutečně většinou skoro až bezútěšnými krajinami veden vemlouvavým, ale přitom většinou jaksi „konstatujícím“hlasem Jiřího Imlaufa. A zvukem kapely, která neexperimentuje ani nehledá nové hudební obzory, zato je poznat po několika taktech. Její osobitosti stačí k základnímu výrazu typická baskytarová kostra a fajnšmekrovské detaily ve stavbě klávesových a kytarových partů.
Začíná to už první písní Tesaři, ve které autor oslovuje samotné- ho Krista: „Tesařimůžeš říct / můžeš říct / že to dává smysl? // Hoď nám kruh, zapni pás / nafoukni člun, ještě je čas / pomoz nám od dluhů / dlužím ti ještě omluvu.“
Přes Mapu s úvodním a určujícím veršem „Na mapě pekla / je značený ráj“se pak posluchač dostává k jednomu z vyvrcholení alba v písni Pod krkem: „Svět je jinej než se zdálo / všechno se teď může stát / jsme šedý myši s myší / zázrak že jde ještě vůbec spát / Čas je mrak co nevypršel / ještě ho tu trochu je / okolo tý osy zla tu dobro ještě rotuje.“
Už pod slupkou těchto slov nacházíme ve všem marastu to nejdůležitější: naději. Ta sice rozhodně není něco, s čím by to Houpací koně přeháněli, ale nevzdávají se jí. Vlastně ani v podtextu písničky Devadesátka, ve které prostřednictvím citátů, srozumitelných asi už jen pamětníkům té doby („Nedory šel pít“neboli odkaz na Psí vojáky, „listy co by jiného / než padají“coby citát zWernischova textu zhudebněného kapelou Dunaj), Imlauf vzpomíná na zlatá, možná trochu naivní, ale svým způsobem přehledná a čistá devadesátá léta, a vyjadřuje naději slovy „vím, že někde tu je / devadesátka pokračuje“. Přestože zároveň tvrdí, že „za barevný sklíčka / kupujou nás / zbyl účet / jsme sami“.
Důležité ale je album doposlechnout do konce. Tam se totiž nachází skutečná pointa celé desky. V závěru kratičké kody, podobné instrumentální ouvertuře, jež album otevírá, totiž zazní jen jeden jediný řádek textu: „Ještě má smysl to táhnout.“Po všem tom zmaru, který je v podání Houpacích koní autentický až hrůza, působí těchhle pět slov jako ruka, která onomu svrchu zmíněnému zoufalému muži vyjme revolver z dlaně a obejme ho. Jemu sice bude chvilku trvat, než se oklepe, možná na všecky krásy světa hned tak neuvěří, ale to nejhorší bude zažehnáno.
Kde jste mý přátelé dneska v noci?. Její lídr Jiří Imlauf ve stejné době přišel s knihou Ústí hlavně. Oba produkty jsou dvěma stranami téže mince.
Seznam lásek
Jako pomyslnou ruku, přinášející naději anebo třeba jen prosvětlení temnoty, podává Jiří Imlauf také svoji knihu Ústí hlavně. Onen „revolverový“název je dobrá slovní hříčka – píše se tu totiž hlavně