A vinšovat neprestanem, pokáł něco nedostanem!

Obyčej, doložený počátkem XIV. století, kam vůbec nejdále prameny sahají, ve slovnících staročeských, v českých i latinských spisech věku XIV. a XV.. Celkem všude a vždy stejný: obchůzka po staveních od Štědrého večera do Nového roku, říkadla, zpěvy i hry o narození Páně, obdarování od domácích.“

Takto obsáhle otvírá kulturní historik, popularizátor venkovského života a obyčejů, etnograf Čeněk Zíbrt (vlastním jménem Vincent Jan Zíbrt) ve svém nejoblíbenějším a citovaném díle Veselé chvíle v životě lidu českého kapitolu o koledách. Připomíná koledy duchovenstva a žákovstva, koledy lidové i uměle skládané. Neblaze prosluly koledy selského lidu, kdy o Vánocích za vybrané peníze kupováno bylo „pivo kolední“a při pití tropeny všelijaké nezbednosti. Neboť „svárové, mordové a jiní mnozí neřádové a hříchové proti Pánu Bohu se páší a tudy lid sedlcký v rozpustilosti, k outratám, záhubě a chudobě přichází“. To už na začátku XVI. století hlásá artikul sněmovní a vyměřuje za opilecké projevy v čase vánočním tvrdé pokuty. Zkrátka, na chudý lid musela být vždycky přísnost i bez EET.

Na Horňácku se ve dvacátých a třicátých letech minulého století v sociálně slabých skupinách obyvatel dědiny nepeklo pečivo. Byl to akt solidarity, protože si ho vykoledovali. Děcka, chodící po koledě, k vánočnímu vinši vždycky dodávala: „Vinšujem vám, vinšujem a vinšovat neprestanem, pokáł něco nedostanem!“

V monografii Horňácko je zapsané půvabné kolední přání, které si v Hrubé Vrbce u místních cikánů oblíbila „majorita“zemědělského obyvatelstva. „Vinšujem vám ščastné a vesełé svátky, Krista Pána narození, na statečku rozmnožení, co sme si od miłého pána vyžádali, predně zdraví, pokoj svatý a po smrti království nebeské. A temu hospodárovi sto kop ovec, sto kop kráv, sto kop telat, sto koní, sto kop žita, sto kop reži, sto kop jačmeňa, sto kop ovsa! A téj vašéj hospodyni sto kurenec, sto morenec, sto husenec, sto káčátek. A téj vašéj mładéj černookého, nevysokého a u riti plecitého!“