Utrpení Víta Ješuty

Tohle by se dobře hodilo do nějakého kvízu „poznej román podle první věty“: „Dům, tichý beztak celý den, tichnul k večeru ještě víc, jako by tušil, že v tu chvíli touží zdřímnout suché vyhublé tělo staré paní, bolestmi vysílené a utrpením usmýkané.“Nevíte? Chcete nápovědu? – Jde o jediný román autora, který neproslul jako prozaik ani jako básník, přestože psal prózu i verše, ale jako přísný literární kritik.

Pokud tipujete Šaldův román Loutky i dělníci boží, zasloužíte si bod. V knižní podobě vyšlo dílo poprvé před sto lety, což však není jediný důvod, proč o něm dnes psát.

Když obávaný kritik napíše román, ovací se nedočká, ani kdyby bylo jeho dílo geniální. Loutky i dělníci boží dopadli dle očekávání a dnes se zmiňují v učebnicích spíše jako kuriozita. Čte je dnes ještě někdo kromě literárních historiků?

Ještě v devadesátých letech patřil Šalda alespoň mezi lidmi, co studovali na pražské filozofické fakultě, mezi kultovní autory. Kdo ho nečetl, ten jako by nebyl. Přečíst Loutky nebyla snobárna, ale společenská nutnost. Vzpomínám si, že přelouskat těch zhruba 130 tisíc slov mi dalo dost velkou práci. Masaryk ve své kritice Šaldova románu, která díky zásahu Karla Čapka v době svého vzniku nevyšla, kromě řady nespravedlivých výtek uvádí i jednu docela přesnou charakteristiku autorova stylu: podle Masaryka postavy Loutek „vedou nekonečné monology, jeden druhému přednáší své názory jako německý docent“, což byla v tehdejším českém kulturním prostředí dost velká urážka.

Když jsem knihu četl, zaujala mě nejvíce postava mladého historika Víta Ješuty, syna statkáře, který se „nedávno vrátil z německých univerzit“a „jenž metodičností a korektností maskoval nedostatek osobnostní jadrnosti“. Ješuta je suchý rozumář, bez velkých myšlenek, který život pojímá jako „pletač košíků“a ve sféře tvorby je „scvrklým stařeckým trpaslíkem přírodou bědně podvedeným a zrazeným; homunkulem, který může žít jen umělý život ve vzduchoprázdné prostoře“.

Šalda později v doslovu k vydání z roku 1935 popřel, že by chtěl postavou Víta Ješuty karikovat tehdejší české historiky, jak mu bylo předhazováno. „Mezi moderními českými historiky jest tolik silných duchů kulturně tvůrčích, jimž dluhuje autor svou úctu, že má za svou zvláštní povinnost, protestovat zde proti zevšeobecňování i nejobezřetnějšímu.“

Ale abychom tu nepropásli pointu. Ta je následující: po stu letech vychází Šaldův román péčí editorů Jiřího Flajšmana a Michala Kosáka v tzv. kritické hybridní edici, tedy knižně a zároveň na webové stránce http://www.ipsl.cz/loutky/. Zde je možné například sledovat textové odchylky jednotlivých vydání. Loutky i dělníci boží završují vydávání souborného díla F. X. Šaldy, které bylo zahájeno v roce 1947. Ano, před 69 lety. Haleluja!

Historik Vít Ješuta je scvrklým stařeckým trpaslíkem přírodou bědně podvedeným a zrazeným; homunkulem, který může žít jen umělý život ve vzduchoprázdné prostoře