Jak dostat Ratha...

... aneb proč a jak je těžké odsoudit privilegované

Představme si situaci, že David Rath nastupuje do věznice, jakkoli se zdá tato scéna po nedávném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze notně vzdálená realitě. Ale přece. Tedy někdejší výrazný politik silné vládní strany se jen pár měsíců před sněmovními volbami v roce 2017 ocitá krůček od výkonu trestu za ohýbání tendrů za desítky a možná stovky milionů korun. O fungování partaje a financování politických kampaní přitom leccos ví. A mohl by mluvit… Nepěkný sen pro čelné představitele sociální demokracie. A dobrý námět na scénář pro příští řadu nového seriálu z produkce HBO.

O poznání temněji ale působí představa / noční můra, že se česká justice ani čtvrt století od pádu komunismu nevymanila z kabinetních praktik. Tedy zásahů shůry. Justiční kasta v tomto systému spravedlnosti rozhoduje v přítmí honosných budov v malém okruhu zasvěcených praktiků. Bez veřejnosti.

Dnes ale mají soudy vytvářet spravedlnost ve svobodné a demokratické společnosti. Soudci z Vrchního soudu v Praze přesto necítí nejmenší potřebu své argumenty zprošťujícího verdiktu nad Davidem Rathem veřejně rozebírat.

A to přesto, že je na co se ptát. Proč na nezákonný odposlech přišel až ikstý soud v řadě? Jak je možné, že se na vadu přišlo až po pěti letech od startu případu? Proč nařídil soud neveřejné líčení, ačkoli původně počítal s veřejným projednáním případu? Proč nemá veřejnost právo na vysvětlení náhlého zvratu ve sledované kauze? Popadají na nezákonných odposleších i jiné případy?

Kauza Davida Ratha není obyčejnou soudničkou. Od počátku se o ní mluví jako o polapení první „velké ryby“. Její zadržení sledovala veřejnost téměř on-line. Krabice s vínem, v níž byly miliony, najednou neplatí? Fungují naše smysly správně, anebo jsme svědky výpadků obrazu, zvuku a paměti zároveň? K čemu se doznala Ivana Salačová, když nešlo o korupční hydru, jak tvrdí ostatní obžalovaní? Opět se vkrádají otázky.

Odpovědí na ně se ale hned tak nedočkáme. Místo toho budeme nedobrovolnými svědky roky trvající tahanice mezi minimálně třemi soudy – Krajským a Vrchním v Praze, a pak také Nejvyšším v Brně. Jestliže padne verdikt o vině, pak bude mít po deseti letech značně vyčichlý nádech.

A pokud ne, pak utvrdí v přesvědčení všechny ty, kteří věří, že justice se dá když už ne koupit, pak aspoň efektivně zdržet.

Martin Shabu