Realismus podle Robejška
Program Realistů je plný kejklů a rozpolcenosti, kterou se snaží různými způsoby zakrývat
Bártovy Věci veřejné a po nich Babišovo ANO přinesly nejen politiku bez světonázoru, ale i proměnu politické komunikace. Tradiční strany se musí snažit o ideovou soudržnost a vybrat si například buď akcent na „solidaritu“, nebo na „rozpočtovou odpovědnost“. Z billboardu Věcí veřejných ovšem roku 2010 usměvavý Radek John hlásal „sociální solidarita ANO“a vedle něj zachmuřená Kateřina Klasnová „korupce a zadlužování NE“. Sám o sobě by každý ze sloganů napověděl, jaké programové cíle Věci veřejné sledují; jejich spojení ale sděluje jen to, že si budou dělat, co se jim zrovna zamane.
K mistrovství tuto techniku dovedl Andrej Babiš: přísná i vlídná sdělení vysílá obvykle on sám a podle potřeby je střídá. Nejdřív třeba dlouho v masce protikorupčního bojovníka prosazuje EET; potom se bleskově přeobsadí do role obhájce utlačovaných živnostníků, začne objíždět krachující malebné hospůdky a jejich provozovatelům nabízet ochranu před sebou samým.
Blouznění o volebním vítězství
Jaký způsob komunikace zvolili Robejškovi Realisté? Na jedné rovině se prezentují jako ideově vyhraněná strana brojící proti „politické korektnosti“, „bezmezné toleranci“a dalším „zabijákům hodnot“. Jenže prostor pro nacionálně konzervativní pravici je dnes uzoučký – a těžko říct, jak by se Realisté mohli ideově odlišit třeba od ODS nebo Okamurovy SPD, natož směřovat díky takovémuto vymezení k volebnímu vítězství, o kterém blouzní jejich ekonomický poradce Pavel Kohout.
Realisté se proto snaží vystupovat nejen jako strana hájící určitý soubor hodnot, ale i jako skupina technokratických odborníků, kteří na rozdíl od zdiskreditovaných představitelů tradičních stran vědí, jak správně vládnout. A tuto rozpolcenost se snaží různými způsoby zakrývat, přičemž leckdy – podobně jako kdysi billboard Věcí veřejných – říkají zároveň „ANO“i „NE“anebo po Babišově vzoru bojují současně na obou stra- nách barikády. Ukazují to jak mediální výstupy Realistů, tak Realistický kodex, hlavní programový dokument strany.
Kodex třeba kritizuje tradiční elity za to, že ve své nepokoře věří „v úplnou poznatelnost zákonitostí fungování ekonomických a politických procesů“; proti ní staví Realisté „skepsi vůči lidským poznávacím schopnostem a vůči poznatelnosti skutečnosti vůbec“. Jenže o několik odstavců dál se tato skepse vypaří a nahradí ji tak skálopevná víra v „poznatelnost zákonitostí“, že by ji Realistům mohl závidět i ten nejnadutější elitář: „Na Twitteru posílají dvě procenta uživatelů šedesát procent zpráv, ošetření pětiny pacientů stojí čtyři pětiny celkových nákladů. Desáté největší jezero světa má zhruba desetinu velikosti největšího jezera. Prodejnost knih a honoráře jejich autorů podléhají stejným zákonitostem. A tak bychom mohli dále pokračovat. Jevů, které mají stejné vlastnosti, je tolik, že je na místě se ptát, co se vlastně tomuto pravidlu vymyká.“(Nic.)
Podobné kejkle provozují Realisté také s pojmem „hodnoty“. Hodnoty jsou podle nich „velmi obtížně měři- telné, libovolně vykladatelné“, v průběhu dějin se všelijak vynořují a zanořují – ale přitom „nikdy nezanikají“a každá z nich si uchovává svou identitu. Které z hodnot, ptá se pisatel, jsou tedy vlastně nejdůležitější a „jak to rozhodnout?“Následuje jedno z nejzábavnějších míst Realistického kodexu: poté, co jsme se museli prodírat spletí odstavců plných všech možných „operacionalizací“, „systematik“a „rankingů“, do toho pisatel zničehonic skočí rovnýma nohama, a ani nepotřebuje žádný oslí můstek: „Rodina je nejvyšší hodnotou, základním stavebním článkem společnosti a jedinou cestou k zajištění budoucnosti národa a země.“Jak se to rozhodlo? Jednoduše: Realisté rozhodli za nás a nám nezbývá než to pokorně přijmout.
Někde na škále
Gesto kouzelníka, který vytahuje z klobouku něco ohromujícího a zároveň samozřejmého, je pro Realisty vůbec typické: „Často slyšíme, že vlastně nikdo neví, co naše národní zájmy jsou. Odpověď není složitá. Národy se vždy nacházejí někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto existují ve všech zemích pouze dva hlavní národní zájmy, bezpečnost a blahobyt.“
Je to tak prosté, až se musíme zastydět, že jsme na to nepřišli sami: státní a národní je víceméně totéž (jinde Robejšek tvrdí, že český národ „uctíváme oslavou státního svátku“). A z toho, že národ je „vždy někde na škále“, přece nutně a nevyhnutelně vyplývá, že svoboda, demokracie, rozvoj vzdělanosti a kultury nebo obrana lidských práv žádné národní zájmy nejsou. Logika a realismus zvítězily nad „idealistickými představami“proradných elit.