Válečné nadšení? Jen zpočátku

První světovou válku lidé zejména z měst nejprve vítali jako možnou rozbušku velkých změn

Vypuknutí Velké války provázel pro dnešního člověka nepochopitelný jev, pro nějž se vžil termín válečné nadšení. Ulicemi evropských měst táhly davy provolávající slávu válce a armádě. Vypadalo to, že Evropané jsou nadšeni z toho, že mohou konečně válčit.

Četní pamětníci i pozdější historici se snažili najít příčiny toho, proč Evropané s takovým nadšením vítali blížící se katastrofu své civilizace. Poukazovali na životní pocit generací bez válečných zkušeností – nebereme-li v úvahu Balkán, poslední válkou v Evropě byl prusko-francouzský konflikt z let 1870 až 1871 –, na pocit nudy, touhu po dobrodružství, vzpouru proti banalitě měšťáckého světa.

V historické literatuře se v posledních desetiletích objevil postřeh, že nepopiratelné válečné nadšení nebylo tak všeobecné, ale že bylo také dílem válečné propagandy a že zrcadlilo i slzy opuštěných a strach. Historici si všimli, že na fotografiích z léta 1914 nadšení muži vítající vítěznou válku mají na hlavách většinou slamáky a klobouky „panama“, chybí však dělnické čepice a selské šátky... Z toho dovozují, že vlna válečného nadšení se projevila hlavně u středních městských vrstev, u intelektuálů a studentů.

V Rakousku-Uhersku se vlna nadšení zvedla snad ještě výše než v ostatních evropských zemích. Habsburskou říši rozdíraly těžké vnitřní konflikty. V kritickém stavu se nacházel poměr obou polovin říše (Předlitavska a Uher), česko-německý konflikt torpédoval ústavnost v korunní zemi Čechy, obstrukcemi byl ochromen vídeňský parlament a nacionální střety se odehrávaly ve všech částech monarchie. Rozpory se zdály neřešitelné a válka byla vítána jako východisko ze slepé uličky. Městy táhly zástupy a pořádaly ovace před pomníky, budovami státních úřadů, vojenskými velitelstvími nebo na nádražních nástupištích.

Čeští Němci mobilizovali nadšeně...

S projevy válečného nadšení se setkáme také v Čechách. Čechy však byly zemí obývanou dvěma národy – Čechy, kteří tvořili cca dvě třetiny obyvatelstva, a Němci. A oba národy přijímaly válku odlišně. Například pražský německý deník Bohemia zavedl zvláštní rubriku na- zvanou Válečné nadšení v Německých Čechách, která přinášela zprávy následujícího druhu: „Na všech místech Krušnohoří vládne velké uspokojení nad rozhodným vystoupením Rakouska proti Srbsku a všude se ukazuje nadšení pro válku. Městské zastupitelstvo, veteránské spolky, hasiči a velký dav v čele s kapelou spolku Lyra provázeli zmobilizované na nádraží, kde starosta pronesl vlasteneckou řeč. Za volání hurá se dal vlak s bojovníky táhnoucími do pole do pohybu.“

Podobných zpráv najdeme v německém tisku bezpočet. Válečné nadšení mělo u českých Němců nacionální ráz. Byli rádi, že habsburská monarchie bojuje po boku mocné Německé říše, a celou válku chápali jako záležitost německou. Při slavnostních odjezdech do boje proto zaznívaly v oblastech s německým obyvatelstvem vedle rakouských písní Zachovej nám, Hospodine (tedy rakouské hymny) a Pochodu prince Evžena stejně často písně říšskoněmecké, zejména Wacht am Rhein, Deutschlandslied, Ich hatte einen Kameraden či Heil Dir im Siegerkranz.

... Čechy nechala válka chladnými

V českých městech a obcích vypadala mobilizace zcela jinak. Z válečných příprav v českých okresech měla generalita dokonce obavy – při dílčích mobilizacích v letech 1908 a 1912 došlo u některých pluků s českým mužstvem k projevům neposlušnosti a nesouhlasu. Nicméně do Velké války v červenci a srpnu 1914 Češi nastupovali překvapivě bez odporu, byť ale také bez nadšení.

V německém tisku a v interpelacích německých poslanců byl vykreslován obraz neloajálního, skrytě nepřátelského Čecha, kterého nechává vlna nadšení pro císaře, říši a válku chladným. Rozdíl byl zřetelný: zatímco Němci se identifikovali s velkým, silným a úspěšným spojencem v podobě Německé říše a válku chápali jako německou válku, Češi toto nemohli a do války táhli jen z povinnosti, mnohdy s upravenými slovy písně Červený šátečku: „My jdeme na Rusa, nevíme proč...“

Veškeré válečné nadšení, a tedy vítání války v nacionalistickém vytržení ale ukončily první vlaky se zraněnými a úmrtní oznámení, doručovaná do domácností bez ohledu na národnost jejich obyvatel. Vystřídala je smrtelná každodennost Velké války.