Pamlsky a trubci
Vymýšlení vyhlášek je trikem alibistů
Děti jsou moc tlusté a málo se hýbou. To je špatné a politikům se to nelíbí. Jenže místo aktivního přístupu s důrazem na výsledky zvolí obvyklé alibistické „řešení“a tím je pamlsková vyhláška.
Vyhláška zavádí striktní limity, které ve svém důsledku zlikvidují doplňkový prodej potravin ve školních budovách. Proč ne. Školy nejsou místem primárně určeným pro podnikání a vytvoří se tím i určitý tlak na rodiče, aby dětem připravovali svačiny. Jediná věc, se kterou tahle vyhláška nemá nic společného, jsou stravovací návyky dětí.
Že vyhlášku kritizuje potravinářská komora, je pochopitelné, hájí své obchodní zájmy. Ale ředitelé škol žádné obchodní zájmy nemají, ti kritizují, protože vědí, jak se žáci zachovají. A tak je zřejmé, že bagety z bufetu budou nahrazené jinými z obchodu za rohem, stejně jako brambůrky či přeslazené limonády. Děti, které byly uvyklé a měly peníze na to, aby si tyhle tovary kupovaly, nepřestanou.
Je tohle cílemministerské vyhlášky? Asi ano, patříte-li k politickým trubcům, kteří se tak rádi chlubí tím, že vše řeší zákazy a nařízení, tak bezpochyby. Ministři zdravotnictví a školství sami sobě namlouvají, že děti si místo koly z automatu koupí v konzumu za rohem neslazenou minerálku, a ještě si při tom zaběhají. Svatá prostoto.
Každý člověk, který neztratil kontakt s realitou, tuší, že stravovací návyky či volnočasovou aktivitu dětí ovlivňuje primárně rodina. A že tu existují vrstvy obyvatel, které jsou hrdé na to, že si za to málo, co mají, nakoupí „junk food“plus alkohol a cigarety. K tomuto modelu chování vychovávají též své děti. Udělá s tím něco likvidace školních bufetů? Stěží. Jedinou cestou by byla důsledná sociální práce s těmito lidmi (tedy především s rodiči) v terénu, jenže ta je obrovsky nákladná, musí být dlouhodobá a má nejisté výsledky. Je daleko pohodlnější sesmolit ministerskou vyhlášku a vzápětí se pochválit.
A tak lze pamlskovou vyhlášku použít jako ilustraci toho, proč se občané na politiky tak zlobí. Na nekonečné pokrytectví zabalené do kulatých slovíček lze stěží reagovat vstřícně. Zvláště vidíte-li, že nemají výsledky. Jak dlouho bojují politici s kšeftem se sociálními byty? Jak dlouho potírají tzv. šmejdy? Jak dlouho řeší reformy zdravotnictví či důchodů?
Samozřejmě, velké problémy nelze řešit snadno a rychle, ovšem nelze se z nich vylhat. Martin Zvěřina