„Udělám tam tropickou lásku“
Malíř Jaroslav Hněvkovský v roce 1909 odjel do Asie. Doufal, že tam najde prapůvodní svět, daleko od civilizace. Žil mezi domorodci, přátelil se s britskou smetánkou a vyučoval na univerzitě Rabíndranátha Thákura. V českokrumlovském Egon Schiele Centru je do 29. ledna k vidění rozmanitá tvorba tohoto malíře dobrodruha.
Jaroslav Hněvkovský se narodil v roce 1884 v obci Žebrák na Berounsku. Ve čtrnácti se odstěhoval do Prahy, kde chodil na reálku, po maturitě se přihlásil na Akademii výtvarných umění, ale nevzali ho. Studoval na technice a stále doufal, že jednou bude profesionálním malířem. V roce 1904 potkal svoji budoucí ženu Annušku, která pocházela z Ruska, ale žila s rodinou v Praze. Společně podnikali výlety na předměstí a plánovali budoucnost.
Jenže Jaroslav toužil po cestování, a tak v roce 1907 odjel do Bosny a Hercegoviny, kde pracoval jako geodet. O rok později byl přijat na římskou Akademii umění. Jednou šel do kavárny, chtěl si zahrát šachy, a tak oslovil mladíka u protějšího stolku. Po pár klopotných slovech v italštině zjistili, že jsou oba cizinci, oba z Čech. Otakar Nejedlý byl absolventem pražské výtvarné akademie. Povídali si o cestování a rozhodli se, že pojedou pryč od civilizace, tak jako jejich vzor Paul Gauguin.
Běloši v bederní roušce
Cesta z Terstu na Cejlon však byla nad jejich finanční možnosti, a tak přemýšleli, jak sehnat peníze na lístek. Nakonec se jim podařilo přemluvit vedení cestovní kanceláře Lloyd, aby od nich odkoupilo obrazy, a na revanš dostali jízdenky první třídou.
Když se vylodili na Cejlonu, snažili se co nejvíc přizpůsobit tamním zvyklostem. Evropské šaty odložili, nosili jen bederní roušky, chodili naboso. Po několi- ka měsících se vydali za dalším dobrodružstvím do Indie. Dostali se do regionu Travankúr, kde se Hněvkovský seznámil s Emily, která pocházela z britsko-indické rodiny. V dopise své matce Jaroslav píše: „Nuže jaká byla? K smíchu to doznat, bylo jí tak třináct let. Avšak dnes, to jest po třinácti letech, prohlašuji, byla ze dvou nejkrásnějších dívek, které jsem na světě viděl,“stojí v knize Malí- řovy listy z Indie, kterou Hněvkovský vydal v roce 1927 a obsahuje jeho dopisy matce z několikaletého pobytu v Asii.
V roce 1911 se Otakar Nejedlý vrátil do Prahy, tři roky v cizině už mu stačily. Jaroslav měl jiný cíl: Indie ho fascinovala a chtěl zůstat za každou cenu. Vyzkoušel si život v pralese, ale také týdny ve městě, kde ho většinou hostili přátelé a přátelé přátel britských rodin. Nejvíc mu však vyhovovalo bydlení v bungalovu v pralese. Ráno si zacvičil, oblékl si bederní roušku a vyrazil do plenéru. Maloval rozbouřené moře, zelenkavé palmové listy a černočerné skalní útesy. Život v úplné samotě mu však nevyhovoval: „Po špatně strávené noci předsevzal jsem si, že si najdu někoho, kdo by tu se mnou spal. Třeba malého Nánu, jen bude-li tu nějaký člověk. Na- vázal jsem s ním upřímné přátelství,“píše Hněvkovský o desetiletém chlapci.
Historky pro maminku
Malíř v dopisech matce popisuje také další dobrodružství: „Tu objevila se žena, stoupajíc zelení do vrchu. Já vlastně viděl jen plná žlutá nadra, břicho a odhalená stehna, jak si přidržovala suknici. Byla to jen chvíle, neboť opojné zjevení zas tiše zmizelo v houštině. Propadl jsem zcela omamné moci horské krajiny, v očích chvěly se mi divoké zelené a modré skvrny, když pohlédl jsem znovu na obraz kontrasty, jež vyvolávala vidina onoho horkého oranžového těla. Tato barva vzbouřila mou krev a tělo nabylo vrchu, zachvívajíc se smyslnou vášní. Nebyl jsem s to, abych dále sledoval klidnou hru barev na palmách na krajině. Však je to tak dobře. Nechávám na plátně místo pro to, co jsem viděl. Udělám tam tropickou lásku.“
Maminka a ostatní příbuzní mu několikrát poslali peníze, aby si koupil lístek na loď zpátky do Evropy. Svéhlavý malíř se však nechtěl vzdát tropického ráje a odjezd stále odkládal. Vrátil se až v roce 1913, o několik měsíců později si vzal dávnou lásku Annušku. Následovalo šestileté období, kdy žil v Praze, ale na Indii nedokázal zapomenout, udržoval kontakt s Emily i s dalšími ctitelkami.
V roce 1921 měl výstavu v londýnské Leicester Gallery. Prezentace „slovanského Gauguina“zaujala odbornou kritiku i slavného indického literáta Rabíndranátha Thákura. Držitel Nobelovy ceny za literaturu byl zakladatelem univerzity v indickém Šantí Nikatanu, kam Hněvkovského pozval, aby vyučoval evropský styl malby. Po dvou letech se malíř vrátil do Čech, kde žil až do své smrti v roce 1956. Desítky jeho obrazů věnovala Annuška Městskému muzeu v Žebráku.
Na výstavě v Egon Schiele Centrumůžete putovat s ním nespoutaným světem, který popsal slovy: „Plížili jsme se lesem bambusových trsů, které větrem se kymácely. A pak jsme viděli domorodou obec, která skýtá obraz primitivní komunistické společnosti. Jsou volni, pokud užívají pralesů, a sobě rovni, jak jsem sám viděl. Žijí jako bratři, silný nečiní násilí slabému a prospěch i neštěstí jest jim všem společno.“