Utrpení jako cesta k poznání Boha

Inscenace Františka Derflera vychází z textu proslulé starozákonní knihy v překladu Viléma Závady a Stanislava Segerta z roku 1968. Celá inscenace chce nejen v opsané komponované formě zdůrazňovat básnické kvality biblické předlohy. Kniha Jób totiž představuje nejen substrát věčných lidských otázek o bolesti a utrpení v životě spravedlivého. Z biblických dvaačtyřiceti kapitol Knihy Jób jen první dvě a poslední (od sedmého verše) jsou psány v próze. Všechny ostatní pasáže jsou už v originálu básní.

Pro vyznění celé inscenace je důležité, že Derfler zcela vypustil poslední pasus Knihy Jób popisující hrdinův požehnaný a spokojený konec. U Derflera je to jinak. Končí se tady už Jóbovým vyznáním čili jeho přitakáním samotnému Bohu. Takové inscenační řešení neústí do poměrně nedramatického happy endu. Ukazuje toliko jedince, který tvrdou zkoušku přestál, a dokonce v ní i obstál. Ukazuje vlastně k těžišti Knihy Jób.

Orchestr jednoho hráče

Z hlediska divadelních prostředků je Jób jakousi nadžánrovou básnivou podívanou, která kombinuje mluvené a zpívané slovo, akcen- tuje stejně tak hudbu a tanec. Celé scénické pásmo totiž doplňuje autorská hudba violoncellisty Josefa Klíče, který na jevišti svoji muziku přímo provádí. Režisér chtěl logicky původně použít Klíčovo oratorium Kniha Jób, které hudebník složil před osmi lety. Vznikla však hudba nová a diváci ze záznamu uslyší celý orchestr violoncell, která všechna nahrál sám Klíč. Vedle toho dění na jevišti doplňují jeho živé vstupy, které společně s Terezou Lexovou podporují nahrávku i živým zpěvem.

Ve výpravě i hereckém obsazení je inscenace více než prostá. Vedle Jóba a jeho tří přátel se na komorním jevišti sklepní scény objeví už jen Satan. Ten však nemluví a jenom kolem Jóba tancuje. Bude upřímné říci, že v tomto konglomerátu mluvené a zpívané řeči, muziky a tance je po čase jakési vznešené deklamovanosti možná i trochu příliš. Na druhé straně je stejně tak faktem, že brněnská inscenace Jób není pro mainstreamového diváka, ale spíše pro lidi, kteří mají rádi poezii, filozofii i ono věčné tázání se lidí či nebes, chcete-li.

Na výsledku lze také ocenit, že režisér se svým týmem nepodlehli pokušení divadelně přiřadit Jóbův příběh třeba k aktuální lidské zkušenosti s utrpením z nedávných dnů. Rozmělnilo by to skutečně odvěkou otázku lidského utrpení spojenou tady s otázkami ohledně pozice Boha a smyslu života vůbec.

Proto se také režie ani nijak zvláště nedere do popředí. Derfler až ke konci své inscenace využije efektního světelného střihu. Při něm klejícího Jóba zcela utopí ve tmě, aby jej posléze slabě nasvíceného na zemi doprovázel Boží hlas. Inscenace vrcholí efektním intimním obrazem, kdy se už zmoudřelý Jób plazí k pramenu světla z reflektoru svítícího mu na zemi přímo do tváře a už vědoucí mumlá výše citovaná slova.

Autor výpravy Milivoj Husák pod klenby kamenného sklepa umístil toliko jediný čtverec jako prostor, v němž se Jób rouhá a pochybuje, a již jen jedinou dřevěnou kostku. Stejně prosté jsou i kostýmy. Michal Bumbálek v hlavní roli odehraje většinu večera v bederní roušce, trio jeho přátel má na sobě prosté jakoby starožidovské kaftany.

Otázky kolem nezaslouženého utrpení člověka klade nejnovější inscenace Jób v podání brněnského Divadla U stolu. Principál jmenované komorní scény František Derfler připravil hodinovou jevištní skladbu se zpěvem, hudbou, tancem i básnickým slovem.

Univerzální múzická atmosféra

Derfler se snaží o jakousi univerzální múzickou atmosféru, z níž vzlínají ony hrdinovy výčitky či klnutí Bohu stejně jako naznačená témata. Herec Michal Bumbálek v hlavní roli tento koncept naplňuje. Jde o zanícenou mluvu, místy až exaltovaný projev, stejně jako čitelné finální zmoudření a jen tiše traktovanou pokoru.

Nejen efektní, ale i funkční jsou taneční vstupy Martina Svobodníka alias Satana, vytvářející další zajímavou vrstvu Derflerovy inscenace. Její hodinové trvání zřejmě nikoho z přihlížejících nevyřadí z provozu. Porozumět hloubce, odvaze i kráse zde pronášených myšlenek však bude vyžadovat opravdu vstřícného diváka, který byl o tématu již dříve alespoň zčásti zpravený.

Jób

Autor je divadelní publicista