Svátky strachu
Navzdory teroru žijeme nejbezpečnější chvilku dějin
ijeme ve strachu. Zcela pochopitelném strachu, protože teror se blíží k našemu prahu a protože jsme na nic podobného nebyli zvyklí. Neochrání nás před ním žádné statistiky. Je nám úplně k ničemu vědět, že ročně zahyne ve světě přes milion lidí na automobilové nehody, že jen v EU to bylo loni přes šestadvacet tisíc lidí a že i u nás mrtvých na silnicích opět přibývá: loni 660 obětí. Automobil je mnohařádově vetší zabiják než jakýkoli terorista jakéhokoli přesvědčení. V Česku, Polsku či Rusku zabíjí pančovaný alkohol mnohem více lidí než teroristé, ten nepančovaný ještě tisíckrát více.
Jenže to všechno je nám platné jako mrtvému svrchník. Ta čísla jsou našemu strachu úplně k ničemu, protože vzdát se jízdy autem nedovedeme, rakovinu vyhladit neumíme, bez alkoholu náš život tratí smyslu – ale teror? Tam věříme, že se mu můžeme vyhnout, vytlačit jej, nepustit si jej k tělu. Proto země jako Česko, Polsko nebo Slovensko nechtějí na svém území vznik cizích komunit, proto je veřejné mínění tak nepřátelsky naladěné. Chce si udržet status quo, ať to stojí, co to stojí. Ale opustíme-li střední Evropu, pak je bezpečnostní situace překvapivě úplně jiná: navzdory vlně teroristických útoků je západ starého kontinentu tak bezpečný, jak nikdy nebyl. A jak málokterá část světa je.
Madrid v březnu 2004, Londýn v červenci 2005, Oslo a Utoya v červenci 2011, Paříž v listopadu 2015, Brusel v březnu 2016, Berlín v prosinci 2016... Zdá se, že nemůže být hůře. Ale opak je pravdou. Vzestup teroru v evropských městech není anomálií, ale spíše návratem ke standardu, jak tu byl takřka od války. Výjimkou byla spíše klidná devadesátá léta, ale španělská, německá i britská města zažívala mnohem větší a častější atentáty. Od roku 1971 do roku 1992 umírala každým rokem v Evropě více než stovka lidí na následky teroru, přičemž průměr za ta léta je dvojnásobný...
Ne, tento text nechce v žádném případě říkat „smiřme se s vražděním“. Jen připomíná: navzdory vlně strachu žijeme nejen v nejbezpečnějším koutu světa, ale i v jeho zatím nejbezpečnější chvilce. Petr Kamberský