Rusové, kteří rozplakali papeže
PRAHA Vyznamenávají je inmemoriam a pojmenovávají po nich ulice. Slavnější než za svého života ale členové vojenského souboru Alexandrovci už být nemohou. Vojáci, ruští nacionalisté, militantní představitelé velikášského sovětského dědictví, ale i skvělí muzikanti, vynikající tanečníci a otcové od rodin. Jsou fenoménem, ať už se znaménkem plus nebo minus.
Provázela jsem je v roce 2012 po řadě českých měst, kde vystupovali, strávila jsem s nimi mnoho hodin v autobusech a šatnách. Někteří z nich byli přátelští a skromní, jiní povýšení, pár podezíravých; o jednom mi paní, co si ji vozili na žehlení uniforem, pošeptala, že je od tajné služby FSB, a tak nevadí, že ani nemá žádný zvláštní sluch. S některými, kteří se v neděli stali obětí leteckého neštěstí, jsme si psali. Tuším, že v poslední době přestali vnímat svou práci jako zdroj slušného výdělku nebo prostě možnost tvůrčího růstu. Po obsazení Krymu ruskou armádou, vojenské podpoře separatistů na Donbase a vojenské invazi Rusů do Sýrie získal jejich zpěv jakousi přidanou hodnotu – z jejich výroků, diskusí na internetu i komentářů v médiích jsem pochopila, že z mužů, kteří už byli v poslední době více estrádními umělci než symboly ruské neporazitelné armády, se zase stali hrdí nositelé sovětských tradic. I do Sýrie letěli, jak se pravilo ve vojenském příkazu, „pozvednout bojový duch ruských vojáků“. Nedoletěli a nepozvedli.
Největší dojem na mne udělal malý vzteklý chlapík, dirigent Igor Ivanovič Rajevskij. Ten, který o souboru říkal: „Je to ruská zpívající zbraň.“Stará škola. Je ve výslužbě a do Sýrie neletěl. Avšak většina těch, kteří tehdy zpívali v pražské O areně, v letadle mířícím v neděli do Sýrie byla.
Nejslavnější hity – Kalinku a Kaťušu – zpívaly české sály se souborem. V ruštině. Někteří diváci při tom plakali. Zvláště když na jeviště vyběhla osmiletá dívenka ve vojenské uniformě a dokonale završila dojem kvalitního kýče.
Milujeme svou vlast
Chtěla jsem tehdy se staršími členy souboru probrat jejich vztah k okupaci. Té československé, které se také – jako povzbuzovači bojového ducha sovětských vojáků – účastnili. Většina z nich byla na svou tehdejší misi hrdá. Stejně jako na mise současné.
I Rajevskij je nefalšovaným ruským vlastenecem, divákem státních kanálů ruské televize. Což je většina Alexandrovců, a proto mnozí z nich určitě věřili, že Alep- po Rusko osvobodilo a oni tam jedou nadšeným Syřanům vnést do jejich krutého osudu svými bojovými popěvky něco optimismu.
„K vám jezdím nejraději, vy mi rozumíte,“řekl mi před čtyřmi lety sólista Vadim Ananěv, zvaný Mistr Kalinka. Ten, který v neděli unikl smrti jen o vlas – narodilo se mu třetí dítě a požádal, aby mohl zůstat doma. Byl to on, kdo ve Vatikánu famózně provedenou písní Políčko pole rozplakal papeže Jana Pavla II.
Ananěv přežil, ale vynikající pianista Vladimir Brodskij v letadle seděl. Rezolutně odmítal jakékoliv nařčení z ideologizace umění, z toho, že je reprezentantem ruského režimu. „Jsme reprezentanty ruské kultury,“tvrdil mi. „Uniforma? Ta není důležitá. Hlavní je, zda umíte zpívat. A zda víte, proč zpíváte. My milujeme svou vlast a zpěvem šíříme její slávu.“