Obtížná cesta k realismu
Mezi odmítnutými žádostmi o azyl a bezpečnostními riziky existuje přímá souvislost
Těsně před vánočními svátky se Němci dočkali dopadení pachatele útoků na vánoční trh v centru Berlína. Nejkrvavější atentát v zemi za poslední desítky let symbolicky završil rok, kdy přestalo platit pravidlo, že se našim západním sousedům jakoby vyhýbaly islamisticky motivované útoky. Německo se i v tomto ohledu stalo do určité míry „běžnou“evropskou zemí, zařadilo se po bok Francie, Británie nebo Španělska, které podobné katastrofy postihly již v minulých letech.
Zatím neznáme všechny detaily událostí, jež se odehrály mezi pondělním večerem, kdy berlínský útočník Tunisan Anis Amri najel kamionem do davu, a pátečním ránem, kdy byl zastřelen policií v italském Miláně. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že jeho dopadení bylo spíš dílem náhody.
Nástroje dob minulých
Znovu se tak potvrdilo, že zatímco zločin dokáže naplno využít výhod globalizovaného a úzce propojeného světa, vlády ještě stále uvažují v kategoriích národních států. Začíná to rychlým přeléváním prostředků na financování teroristických akcí a končí nikým nekontrolovanými přesuny zbraní nebo osob z jednoho místa na druhé. Tradičně uspořádané státy se tomu ale stále ještě snaží čelit hlavně nástroji dob minulých, kdy na hranicích stačilo spustit závory a uniformovaní strážci prováděli více či méně detailní kontroly.
Zpravodajské informace přicházející zvenčí a týkající se potenciálních teroristů se přitom zpravidla podobným způsobem na hranicích nezdržují. Naštěstí. I v aktuálním německém případě přicházely informace o potenciálně nebezpečném Tunisanovi ze všech možných světových stran, včetně několika dalších států EU. Skutečnost, že zřejmě nebyly dostatečně brány v potaz, případně se ztratily někde v kompetenční spleti německých federálních a zemských orgánů, zřejmě povede k nějakým důsledkům. Stejně jako okolnost, že policie ze sledování Amriho elektronické komunikace de facto věděla, že cosi chystá, ale zjevně proti tomu nedokázala zakročit.
Daleko těžší bude prosadit změnu, pokud jde o druhou rovinu případu Anise Amriho. Tu představuje stávající německá azylová praxe. Tunisan přišel do Německa bez platných dokladů, přesto mu bylo dovoleno požádat o azyl. Když byla jeho žádost odmítnuta, dokázal zřejmě úspěšně proklouznout všemi skulinami systému, takže z vyhoštění, které mělo logicky následovat, pak dokonce opakovaně sešlo. Pokud by z toho mělo Německo něco vyvodit, tak je to přiznání, že existuje přímá souvislost mezi odmítnutými žádostmi o azyl a riziky pro bezpečnost státu. Čím déle budou jednou odmítnutí žadatelé v Německu tolerováni, tím větší je riziko, že se jich ujmou radikálně islamistické skupiny a otevřou jim možnost, jak se německému státu pomstít.
V souvislosti s Amrim se nabízí ještě jeden aspekt. Nebyly státy Maghrebu, a tudíž i Tunisko již před několika měsíci německými zákonodárci definovány jako takzvané bezpečné země, jejichž občané nemají mít v Německu ani teoretickou šanci na zís- kání azylu? Ano, byly – ale pouze napůl. Zatímco Spolkový sněm to schválil výraznou většinou, postavila se proti tomu druhá komora německého parlamentu, Spolková rada. Tam totiž současná vládní koalice nemá většinu a je v takovýchto případech závislá na stanovisku Zelených. A z jejich pohledu Tunisko, Alžírsko nebo Maroko bezpečnými státy nejsou.
Merkelové další závaží
Tento rozpor, kdy obě parlamentní komory posuzují nějakou záležitost tak rozdílně, se přímo zhmotňuje v osobě německé kancléřky Angely Merkelové. Na straně jedné slibovala před několika týdny na sjezdu svých křesťanských demokratů, že nekontrolovaný příchod běženců podobný tomu na podzim 2015 se již nesmí opakovat. Stejně tak nakonec souhlasila s tím, že odmítnutí žadatelé o azyl mají být rychleji vyhoštěni ze země. Ale už další schválené návrhy, které cílily na zlepšení integrace cizinců dlouhodobě žijících v Německu, aby nežili v paralelních světech, již u kancléřky narazily. Mezi ně patří i požadavek, že by cizinci dlouhodobě žijící v Německu, například Turci druhé a třetí generace, již nemohli mít dvojí občanství.
V tom se odráží její strategické dilema. Nemůže totiž uplatňovat politiku pevné ruky vůči migrantům a žadatelům o azyl, ale zároveň lovit voliče Zelených nebo sociálních demokratů, kteří něco takového zpravidla odmítají. Bylo by to koneckonců i dost nevěrohodné v situaci, kdy to byli právě politici obou levicových stran, kteří ještě docela nedávno kancléřku chválili za její „politiku otevřených dveří“.
Naproti tomu stojí tradiční konzervativci, z jejichž pohledu je stát silný nikoli tehdy, když dokáže do společnosti integrovat co největší počet lidí z jiných kulturních prostředí, ale jen tehdy, když neztratí kontrolu nad tím, kdo do země přichází. Vedle toho se dokáže s těmi, kdo by chtěli hostitelské právo zneužít, rázně vyrovnat. Právě jim dal Amriho případ do rukou další argumenty. A Angele Merkelové přidal do nadcházející volební kampaně další závaží.