Na škole je nejlepší, že se do ní chodí
Na Vánocích jsou nejlepší vánoční prázdniny, konstatoval v pražské tramvaji číslo dvacet asi dvanáctiletý kluk směrem ke dvěma spolužákům, s nimiž předtím celé tři stanice nadával na školu. Nejspíš mají pravdu, když si stěžují na neužitečné podrobnosti, které po nich chce jejich dějepisářka a které stejně do nového roku zapomenou. Možná jim ale nedochází, že škola jako taková je ve skutečnosti mimořádně užitečné zařízení. A to prostě tím, že se do ní může (dobře, tak musí) chodit. Kde jinde by se totiž děti, které už dneska nevyrůstají na ulici ani za humny, setkávaly se svými vrstevníky? Kde jinde by se učily houfovat, získávat pozornost ostatních, hledat porozumění, vyrovnávat se s neporozuměním, vycházet se silnějšími nebo zastávat se slabších, napodobovat, vymezovat se, zamilovávat, odmilovávat, prostě všechny ty opravdu důležité věci, co dělají život životem?
Pravda, je tu taky to učení, co zabírá velkou část dopoledne, ale ke společenskému životu je přece vždycky potřeba nějaká záminka, jíž je třeba učinit zadost. Nebo snad ne?
Taky jste koupili dětem k Vánocům knihu a doufáte, že skrze ni získají vztah ke čtení? Můžete být nepříjemně překvapeni, a to i tehdy, když jste vsadili tak říkajíc na jistotu. U nás doma jsme loni vsadili na Čapkovy pohádky. Copak se můžou někomu nelíbit, říkali jsme si. Jaké bylo naše překvapení, když se ukázalo, že jim náš čtvrťák nerozumí. Ne že by si stěžoval, dokonce byl ochoten na důrazné požádání číst nahlas, ale znělo to, jako by nečetl v rodném, nýbrž v cizím jazyce, navíc bez očekávaného nadšení. Stačilo pár dotazů a ukázalo se, že jen v první polovině Velké loupežnické pohádky je přes dvacet slov a kolem osmi obratů, jejichž význam mu uniká. Vezměte už jenom úvodní větu: „Můj nebožtík tatínek byl povoláním sekerník a vedle toho obchodoval tu a tam v koních a v jetelovém semínku...“Jak má takové dítě tušit, kdo je to sekerník, a jak si má představit obchodování v semínku? A to na něj v dalších řádcích číhají záludnosti jako „domostroj, povozník, čtverylka, pantáta, tovaryš, farnost, tabatěrka, šprým, kujón“a spojení „nejbohatýrštější břicho“, „nám je bene“nebo „valný věk“. Vždyť by k tomu potřebovali průvodce! Člověk na sebe takovou roli rád vezme, otázka je, jestli dítě získá vztah ke čtení, když s tím je taková potíž.
Někdo řekne – jak jinak si rozšířit slovník než čtením? Ale chtějí dnešní malí čtenáři luštit slova, která nepotřebují a potřebovat zřejmě nikdy nebudou? Zjištění, že ikonické Čapkovy pohádky mohou naše děti zaskočit, místo aby je potěšily, je trochu deprimující, ale asi to budeme muset vzít na vědomí. Leda že bychom udělali z nouze ctnost a pojali je jako hádanky. Mimochodem, nebylo by takové dešifrování málo známých výrazů a spojení zajímavou náplní školních hodin češtiny? Daleko zajímavější a asi i přínosnější než to věčné psaní číslíček nad jednotlivé slovní druhy a určování vedlejších vět způsobových, doplňkových, příčinných a kdo ví jakých ještě?