V pasti vyvanulé romantiky
Má smysl natáčet stále nové pohádky o princeznách, když jejich zápletky byly už nesčíslněkrát použité a jejich svět je čím dál neživotnější? Tři premiéry, které uvedla Česká televize o vánočních svátcích, hovoří jednoznačně proti.
Tři večery plné princezen v pseudohistorických kulisách a křečovitě slátaných příbězích si vysloužili k letošním Vánocům diváci České televize. Ta jim je zjevně nemusela příliš nutit: údaje o sledovanosti jsou impozantní. Že si něco televizní divák žádá, ještě ovšem neznamená, že to není kýčovitý balast, a to v tomto případě prakticky z principu.
Pro jistotu zdůrazněme, že pohádky Karla Jaromíra Erbena nebo Boženy Němcové byly, jsou a jistě i nadále budou jednou z nejcennějších součástí českého písemnictví. Stále rozhodně stojí za čtení a některé jejich filmové adaptace stále stojí za zhlédnutí. Ustrnout ale v jejich univerzu a vytvářet další a další variace Zlatovlásky nebo Neohroženého Mikše je slepá ulice, byť by ji lemovaly davy natěšených diváků. Jako by se malíři stále jen snažili nějak „nově“uchopit Maroldovo panorama a operní tvůrci nabízeli dokola jenom variace Prodané nevěsty. Motání stále dalších příběhů o mladých princích (či chuďasech), kteří vysvobozují ze zajetí či zakletí sličné princezny, je už převážně jenom kalkul vyplývající z poptávky nostalgicky naladěného publika. Šance vytvořit na tomto základě něco umělecky cenného a pravdivého je pak zjevně čím dál menší. Inovace, které tvůrci do příběhů vnášejí, jsou podle míry jejich kreativity většinou buď únavně předvídatelné, nebo bizarně přepjaté.
Vraždění jako kratochvíle
Tradiční pohádkové schéma, půvabné a pochopitelné u zmíněných Němcové a Erbena, už je často těžko kompatibilní se současnou představou o dobrém fungování společnosti – a když se to tvůrci snaží nějak „vyladit“, dopa- dá to obvykle ještě hůř, než kdyby zvolili pietní adaptaci.
Obzvlášť pikantně si na vidle posunutých kulturních vzorců naběhli tvůrci štědrovečerního diváckého hitu Pravý rytíř (scénář: Petr Hudský, režie: Martin Dolenský). Pohádka, která se zpočátku srdnatě tváří, že v ní bude zdůrazněna rovnost mužů a žen, výhody sečtělosti a zpozdilost násilí, se nakonec podivuhodně dopotácí k pravému opaku takového vyznění.
Zejména ženy, které na Štědrý večer sklesly k televizoru po celodenní šichtě, musela potěšit postava matky, jež si doma spořádaně vyšívá a jejím hlavním úkolem je dojemně vítat tatínka, který na dobrodružné výpravě se synkem zachraňoval sličné a vděčné víly. Pro mladší divačky se pak nabízí tento motivační song unesené princezny: „Byť mám ze zámku různé znalosti, žádná z nich mi teď k ničemu není, nezbývá než čekat, až někdo vyprostit přijde mě z mého Štědrovečerní premiérová pohádka Pravý rytíř byla podle údajů České televize nejsledovanější pohádkou za posledních 15 let. Sledovalo ji více než 2,7 milionu dospělých a celkem přes 3 miliony diváků starších 4 let.
Také pohádka Slíbená princezna, kterou Česká televize vysílala na Boží hod, se stala nejsledovanějším pořadem dne. V průměru ji sledovalo 1,73 milionu diváků starších 15 let.
Třetí premiérovou pohádku Zázračný nos si nenechalo ujít více než 1,8 milionu diváků. Během tří vánočních dnů skupina kanálů České televize dosáhla podílu na publiku 45,17 %, což je společně s loňskými Vánocemi nejvyšší podíl od roku 2010. vězení.“A mladý princ se poučí, že jeho tatík, negramotný násilník, měl vlastně svůj díl pravdy, když jej učil provozovat vraždění jako kratochvíli.
Zlatovláska s kulometem
Scenáristka Iva Procházková a režisér Ivan Pokorný pro změnu zahájili pohádku Slíbená princezna, uvedenou na Hod boží, vtipně vzetím jména božího nadarmo; tradiční příběh o Zlatovlásce pak obohatili mimo jiné žertovnou střelbou z kulometu (při níž se vám nic nestane, máte-li pod svršky ukrytý talířek). Stylově nevyvážený pokus přesadit děj přece jen o něco blíže současnosti (kamsi na počátek 20. století), využít různé kulturní odkazy a něco podotknout ke vztahu Čechů a světa měl rozhodně k povedenosti daleko, ale přece si zaslouží uznání aspoň za snahu vybřednout ze sentimentálního, nevěrohodného cukrkandlu „vážnějších“pohádkových adaptací.
Na Štěpána uvedený (převážně) slovenský film Zázračný nos přidal k obvyklým zážitkům pohádkových princezen voňavkářskou živnost jednoho z mužských hrdinů, ani tady se ale nic skutečně zázračného nestalo. Snad tedy s výjimkou toho, že poté, co se hlavní hrdince „strašně“zvětšil nos, vypadala prakticky stejně jako předtím. Jinak je příběh této pohádky stejně ohraný a zaměnitelný jako v ostatních případech, sdělení podobně zmatené a téměř dvouhodinová délka úmorná.
Nejen letošní použití výhradně „princeznovského“modelu televizní pohádky, ale vůbec představa, že vánoční večery se musí zamořit výhradně pohádkami, je scestná. Existují přece i jiné varianty rodinného či dětského filmu, které mohou být dostatečně dojemné, a přitom mnohem blíž živé zkušenosti publika. Usedlý únik do světa princezen je ale zjevně pohodlnější televizi i mnohým divákům.