Vinnetou, model 2016

Máločeho jsem se tak úzkostně bál jako nového filmového ztvárnění Vinnetoua. Po prvním dílu se mi zdá, že to dopadlo dobře, protože je to z gruntu jiné. Vinnetoumánie z šedesátých let se však nevrátí. Ta vypukla hned po promítání Pokladu na Stříbrném jezeře. Pravidelné bitvy partyzánů s Němci, husitů s křižáky se rázem proměnily na bitky banditů s indiány. Nechávali jsme vlakem přejíždět hřebíky do šípů, otcové nemohli odehnat syny od ponků v domácích dílničkách, protože se vyráběly kolty a pušky. Byl jsem tím tak posedlý, že moje pokroková matka pro mne a mladšího bratra Frantu nechala ušít podle fotografií indiánské oděvy. Babička totiž šila kroje. Moravští Slováci mají totiž také své kmeny.

Svět indiánek zasahoval asi každou generaci. Však Ludvík Vaculík jako náčelník Černý pardál přepadl se svými indiány na Valašsku vlak už za první republiky. Ale Vinnetou a jeho obliba v komunistických zemích byli fenoménem. Amerika (natáčená v Jugoslávii), dobrodružná romantika, bratrství, boj za svobodu proti zlu a dlouhé vlasy (taky k nám pronikal bigbeat) se vzácně prolnuly do tužeb mládeže za železnou oponou. Mejla Hlavsa si v rodině bankovního úředníka nechal narůst háro a převlékal se za indiána. Když ho otec s bratrem ostříhali, vzal sekyru a vzduchovku, střelil bratra do břicha a zabarikádoval se v bytě, dokud přivolaný psychiatr nevyjednal příměří.

V prvním dílu Vinnetoua, model 2016, padne z úst německého inženýra Karla Maye, přezdívaného Apači jako Old Shatterhand, slovo genocida. To je ten rozdíl proti šedesátým létům, ke kterému se každý zájemce o indiány musí dopracovat. Že to jsme byli my, bílí křesťané, kteří rozvrátili kulturu přírodních národů a vraždili indiány v takové míře, že se o tom fanatickým teroristům může jenom zdát. Přesto si přejme v novém roce hodně štěstí.