Sovy v americké politice

Pod zdáním smíru je předávání moci mezi Obamou a Trumpem nebývalé drama

Jak věděl někdejší filmový rebel a dnes už klasik, „sovy nejsou tím, čím se zdají být“. A tak nějak lze vnímat aktuální předávku moci v Americe, tedy období mezi dvěma prezidenty, kdy jeden končí a je už příslovečnou chromou kachnou, ale stále může reálně tvořit politiku USA a vedle toho zde už je nově zvolený šéf Bílého domu, který ještě nemá výkonné pravomoci, ale všichni už sledují každé jeho vyjádření a první kroky (především jím vybrané členy příští vlády USA) a jako z čajových lístků se snaží číst, jaká bude agenda příštího Bílého domu.

Na první letmý pohled vypadá celý proces obdobně, jak si Amerika i okolní svět v minulých desítkách let zvykly. Dva dny po volbách, které demokratickou část amerického voličstva šokovaly, a kdy se mnozí obávali možného divokého vývoje událostí, přijal Barack Obama v Bílém domě Donalda Trumpa. Šlo o jejich vůbec první osobní rozhovor, před tím si jen navzájem vyměňovali invektivy a štiplavosti. Ale z Oválné pracovny vyslali jasný vzkaz, že předvolební kampaň je passé, že teď už je čas navázat na skvělou americkou tradici mírového a v zásadě bezproblémového předání správy věcí veřejných z jedné administrativy na druhou. Tento dojem navíc zdánlivě posiluje i to, že ani Obama, ani Trump od voleb jeden na druhého jmenovitě neútočí, což lze bezmála vnímat až jako vzájemný respekt.

Souboj o zahraniční i domácí orientaci

Jenže pod křehkou krustou míru se odehrává drama, jaké Amerika dlouho nezažila. Obama na poslední chvíli mohutně betonuje své dědictví, aby je nešlo jen tak snadno poničit. A na druhé straně je Trump, který se krok za krokem, zcela systematicky, snaží Obamovu agendu zdemolovat.

Obama před pár dny zpečetil rozkol se současnou vládou Izraele, když v Radě bezpečnosti OSN nechal projít rezoluci, odsuzující rozšiřování izraelských osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě. Trump ale zároveň proti Bílé- mu domu naopak aktivně lobboval a hlasování Rady bezpečnosti skutečně znejistěl. Obamův postoj je rozchodem s dlouhodobým postojem USA, nicméně je v logice jeho dosavadních názorů a je plně v jeho pravomoci. Trumpova otevřená opozice vůči stále ještě vládnoucí americké administrativě je ale bezprecedentním – přinejmenším v posledních třiceti letech – útokem na zahraniční politiku Spojených států ze strany jejich nastupujícího prezidenta.

V bleděmodrém to platí také o Trumpově vyhlášení, že Amerika musí posílit svůj vojenský jaderný arzenál. Je jedno, zda Trump reagoval na předchozí oznámení Moskvy, že ruská protiraketová obrana zničí jakékoli možné přicházející nebezpečí, či zda prostě dospěl k názoru, že americký nukleární deterrent je nedostatečný. V každém případě to jde proti současné oficiálně deklarované politice USA, Obamova zahraniční agenda je zde opět veřejně demontována ještě dříve, než v Bílém domě vůbec začal úřadovat jeho nástupce.

To samé pak vidíme i na americké vnitřní politice. Okolní svět to možná nevnímá tak ostře, ale Trumpova protiopatření jsou zde ještě jednoznačnější, evidentně je odhodlán nenechat z domácího Obamova odkazu kámen na kameni. Trumpovým ministrem zdravotnictví bude dosavadní kongresman Tom Price, který už má připraven vlastní plán na nahrazení reformy zdravotnictví „Obamacare“. Šéfem Agentury ochrany životního prostředí (EPA) se stane Scott Pruit, státní návladní Oklahomy, který byl dosud vlajkonošem odpůrců proti Obamově ekologické agendě, opakovaně agenturu EPA žaloval za údajné překročení ústavních pravomocí.

Ministrem energetiky bude Rick Perry, bývalý guvernér Texasu, kde se sice v posledních letech rozšířila výroba energie z obnovitelných zdrojů, který je však velkým zastáncem fosilních paliv, v čemž se shodne s budoucím ministrem vnitra Ryanem Zinkem, v jehož kompetenci je udělování licencí na těžbu ropy a plynu.

Obamovy radikální kroky míří proti jeho nástupci

Obama se z druhé strany snaží pojistit, co se dá. Před několika dny vyhlásil zákaz těžby ropy ve vodách Arktidy a také podél atlantského pobřeží USA. V dalším výnosu uvalil nové regulace na těžbu uhlí. Obdobným výnosům dosluhujících prezidentů se v USA říká „půlnoční opatření“, Obamovy kroky jsou ale radikální, jako by si přivlastnil strategii George W. Bushe, že je lepší útočit dříve, než odpůrce přikročí k akci. Obamovy „preemtive strikes“však nejsou namířeny do zahraničí, ale proti jeho nástupci v úřadě prezidenta USA...

Sovy skutečně nejsou, čím se zdají být. Jenže tentokráte nejde o filmovou představivost Davida Lynche, ale o předávku moci ve stále ještě nejsilnější demokratické zemi světa. Obama a Trump markýrují smír, ale při tom se sveřepě přetlačují. Obama chce na poslední chvíli vypálit co nejhlouběji svůj otisk do historie, Trump už má ale nastartovanou brusku, aby jeho jméno z pomyslného pomníku vyhladil.