Muklánci od vězňů z Mírova
Z celkových zhruba dvaadvaceti tisíc vězněných osob jich v Česku pracuje 14 tisíc. Na Mírově je zaměstnaných 170 z 370 odsouzených. Kromě truhlářské dílny pracují i pro společnost Siemens a v kovovýrobě.
Tlak na co možná nejvyšší zaměstnanost souvisí s tím, aby odsouzení neztratili základní pracovní návyky a snáze se po výkonu trestu zapojili do společnosti.
Udržení návyků získaných na svobodě není jen věcí práce. Projevuje se i jinak. „Prvotrest, který má venku ženu a děti, je podle mě více emočně fixován na vánoční tematiku než ten, kdo ze čtyřiačtyřiceti let života strávil dvacet ve výkonu trestu. Je to vidět i prostřednictvím nástěnek na chodbách, že se tam snaží vánoční tematiku začlenit,“uvádí zástupce ředitele Mišák, který pracuje ve vězeňské službě přes dvacet let.
Dárky z pekla
Zhruba co člověk na Mírově, to jeden mrtvý. Tak by se dala zjednodušit minulost trestanců z mírovského hradu, jehož počátky sahají do 12. století. I zde je ale znát, že na konci roku bývá něco jinak.
Minimálně ve skladbě vánočního jídelníčku. „Je to tradiční česká kuchyně. Máme tam řízek a bramborový salát. Vězni dostávají přídavkem balíčky, v nichž mají klobásku,“vypočítává plukovník Mišák. Výjimkou není ani vánoční koncert a intenzivnější činnost vězeňského kaplana.
Pořádají se také turnaje v šachu a stolním tenise. „U nás mezi vrahy není asi nikdo, kdo by neuměl hrát šachy. Luštím sudoku. Hrajeme i složitější karetní hry. Zvenku si necháváme posílat znalostní hry, u kterých se musí přemýšlet. Jde o to, aby si člověk udržel hlavu v chodu,“říká Jaroslav.
A mění se nějak režim věznice? „Pokud se ptáte, jestli máme na strážních věžích slepé náboje v době vánočních svátků, tak to ne,“utne debatu plukovník Mišák.
Naší poslední zastávkou je místo, kde vznikají mírovští plyšoví medvídci – „muklánkové“. Plukovník Mišák otevírá těžké železné dveře. Za mřížemi je vidět změť pohádkových postaviček, které lehce osvětluje stolní lampa. A dvojice mužů s doživotními tresty ve vězeňském mundúru.
„Jeden takový méďa trvá patnáct dvacet minut. Toto je naše pracoviště,“říká postarší muž za mřížemi. Druhý pak ochotně ukazuje, co vše dokáže vyrobit. Za směnu vytvoří až čtyřicet medvídků. Paleta plyšáků je ale mnohem širší. Zahrnuje postavičky policis- tů, příslušníků vězeňské služby, místního doktora, ale i čerta sMikulášem.
Nejde o voodoo panenky na zapíchávání špendlíků. Produkce putuje na charitu. A také k olomoucké záchrance. „Když jede ke zraněnému dítěti v Olomouci záchranka, dostane našeho medvídka. Funguje jako kontaktní hračka pro hasiče i policii,“říká plukovník Mišák.
Nápad vznikal postupně. Nejprve vězni zpracovávali padělky zabavené celní správou. Odstraňovali z nich loga a jiné markanty. O něco později za pomoci sponzorů využili textilní odpad a šicí stroje právě na „muklánky“. Idea je taková, že z něčeho, co je nepotřebné, na místě natolik špatném, jako je nejtěžší věznice, vzniká něco, co pomáhá dál.
„Baví nás to, utíká čas, a ještě víme, pro koho to je, takže to je v pohodě,“dodává starší vězeň, který příští rok oslaví pětašedesáté narozeniny.
Emoční koktejl
Ačkoli se u doživotně odsouzených motivace zpravidla smrskne na hmotné věci jako televizní program, tabák a trávení času mimo celu, občas projeví emoce.
„Byl jsem svědkem toho, jak holčička po autonehodě, při které zemřeli její rodiče, držela v náručích jejich medvídka, tulila se k němu. Oba dva vězni mi to ráno přišli hlásit, protože to viděli v televizi, a měli slzy v očích. Tam jsem viděl zpětnou vazbu,“vzpomíná při odchodu z vězení plukovník Mišák.
Teprve cestou do Prahy zjišťujeme, že mezi oběťmi obou mužů byly i dvě malé dívky.