Ruml je až druhý po McFerrinovi
Minulé album Ondřeje Rumla, který je jinak znám především jako muzikálový zpěvák a spolupracovník na projektech Michala Horáčka, bylo jednou z velmi zajímavých událostí roku 2014 na domácí scéně.
Zpěvák na něm totiž za doprovodu jazzového Matej Benko Quintetu interpretoval vesměs slavné písně Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Projekt pojal sice s pietou, ale bez zbytečné usedlosti, písním dodal podobnou přidanou hodnotu, jakou dostávají ve světovém měřítku jazzové standardy z takzvaného velkého amerického zpěvníku. V tomto přístupu k české národní klasice byl vlastně první, alespoň v takto rozsáhlém a kompaktním tvaru.
Do aleluja
Rumlova novinka je ovšem ze zcela jiného soudku, přestože i na ní najdeme několik coververzí. Samozřejmě, zásadní rozdíl je v onom zmíněném konceptu. To- tiž v nazpívání všech partů, které slyšíme, metodou a capella, ovšem nikoli sborem, jak je to běžné, ale jedním zpěvákem.
Ve studiu to relativně není takový problém, stopy lze vrstvit do aleluja, Ondřej Ruml ovšem s takovýmto programem také občas vystupuje, a tam pracuje s elektronickým přístrojem, tzv. loope- rem, který jednotlivé stopy přes připojený mikrofon zacykluje do smyček, se kterými se dá potom dále nakládat.
„Nebudu zapírat, že velkou inspirací je mi Bobby McFerrin,“přiznává Ondřej Ruml na svých webových stránkách. To je jistě chvályhodné odkrytí karet, zároveň je ale třeba dodat, že právě v tomto srovnání, paralele tvorby, je problém alba Nahubu. Málo platné, je to velmi výrazná a ojedinělá koncepce, a McFerrin má na její autorství nepochybné morální právo. Každý jeho potenciální následovník se na něj vždycky musí logicky odkázat – anebo se vůči němu vymezit něčím, co by McFerrina jaksi přesahovalo nebo míjelo. S ničím takovým ovšem Ruml nepřišel. Neboli: horší než svůj americký vzor vlastně není. Ale už od podstaty prostě zůstává jaksi „druhý“.
Bluegrass v krvi
Kdyby album Nahubu vyšlo na vinylovém elpíčku, bylo by dělení na strany A a B jednoduché. Na první by mohly být autorské Rumlovy skladby, většinou zpívané beze slov (výjimkou je Štěstí zdraví aneb Tak trochu vánoční píseň, ve které v poněkud africkém stylu Ruml zhudebnil i Otčenáš), na druhé straně pak coververze. Tedy to, co je v a capella verzích vděčné a často slýchané, byť většinou v podání pěveckých sborů.
Mezi vysloveně „provařené“songy právě tímto způsobem provedení (na internetu najdeme desítky verzí) je Hit The Road Jack Percyho Mayfielda, kterou proslavil Ray Charles. Její hybný rytmus a pro vokální zpracování vděčné aranžmá z ní dělá posluchačsky přívětivé číslo, které je středobodem alba.
Z podobného soudku hitovek, které zná každý, si Ruml – pravda, masovému posluchači možná zbytečně až příliš po srsti – vybral ještě Stand By Me Bena E. Kinga a Chan Chan, největší hit projektu Buena Vista Social Club.
Vlastně zajímavější jsou coververze české, jednak známá Praha bolestivosti Roberta Křesťana, ve které vokální aranžmá zajímavě vystihuje náladu písně, jednak, z podobného soudku, instrumentálka Luboše Maliny z téže kapely Ossian. Ta ukazuje nejen rychlost, se kterou je Ruml schopen frázovat, ale především to, že jako bývalý banjista má zpěvák bluegrassové cítění stále v krvi.
Vlastní skladbičky Ondřeje Rumla jsou hodně stylově rozprostřené: od prosluněné Pierre Richard po vokální meditaci Nebe. Zcela zvláštní kapitolou jsou africké inspirace. Je dost pravděpodobné, že se zpěvák zhlédl v afrických sborech typu Ladysmith Black Mambazo, kteří se proslavili spoluprací s Paulem Simonem na albu Graceland. Velmi dobře to slyšíme ve zpěvákově vlastní Zimbaye, stejně jako v převzaté Lion Sleeps Tonight, jejíž kořeny sahají až do 20. let do jižní Afriky a jmenovaný sbor ji v posledních dekádách několikrát nahrál.
Nebudeme-li samotný princip vzniku tohoto alba považovat za exhibici (což jistě není nutné), nejsympatičtější na Rumlovi jako vokalistovi i autorovi je právě neexhibičnost. Přestože je při soustředění z nahrávky slyšet jeho výborná technika i rozsah, rozhodně z ní neční. Skoro to vypadá, jako by natočit takovou desku byla ta nejlehčí věc na světě. Což není.
Na třetím albu nazvaném Nahubu předvádí mimořádně talentovaný zpěvák Ondřej Ruml to, co je z mnoha jeho aktivit nejefektnější. Prezentuje se totiž bez pomoci hudebních nástrojů, všechny zvuky alba vznikly – „na hubu“.
Ondřej Ruml: Nahubu