Momenty úžasu
Komik George Carlin kdysi řekl, že život by neměl být poměřován počtem nadechnutí, nýbrž oněmi momenty, které nám vezmou dech. Byl to nejen vtipný, ale také moudrý muž.
Okamžiky, v nichž v úžasu sledujeme nebe plné hvězd, máme husí kůži z nádherné hudby nebo prostě jen hledíme do korun stromů a cítíme, že nás cosi přesahuje, nejen dávají životu smysl, ony nás zároveň činí lepšími. Jak vědci zjistili, stačí postavit skupinku lidí do háje plného vysokých stromů, vzbudit v nich tak pocit malosti a nicotnosti a rázem se zvýší jejich velkorysost a štědrost. A také ochota pomáhat. Studentům Kalifornské univerzity v Berkeley stačila minuta pohledu do korun šedesát metrů vysokých blahovičníků a ihned projevili větší vůli zvednout tužku, která „náhodou“upadla procházejícímu člověku.
Pocity úžasu rovněž mění naše vnímání času. Najednou máme pocit, že je ho dostatek, zvýší se nám pocit životní spokojenosti a ochota věnovat část nově „nabytého“času třeba charitě.
Jiná studie zase ukázala, že čím více momentů úžasu zažíváme, tím větší máme tendenci držet s ostatními pospolu a vzájemně se podporovat. Více než patnáct stovek lidí po celých Spojených státech dostalo od psychologů dotazník, v němž se jich mimo jiné ptali, jak často prožívají momenty, jež jim berou dech. Následně psychologové rozdali každému z nich deset losů do loterie s tím, že část z nich mohou darovat jinému anonymnímu účastníkovi pokusu, který prý žádný los neobdržel. Ukázalo se, že lidé zažívající pocity úžasu častěji byli při darování velmi štědří. Rozdali v průměru o 40 procent losů více než ti, kteří naopak momenty úžasu neprožívali takřka vůbec.
Zdá se, že stačí drobná chvíle údivu a lidé se stávají méně narcistními a mizí v nich tolik rozšířený pocit dneška, že „mají na něco nárok a právo“. Naopak v nich roste vědomí, že toho mají s ostatními lidmi tohoto světa mnoho společného.
Zcela unikátní je v tomto ohledu analýza rozhovorů a memoárů 56 astronautů, která ukázala, že při letu do vesmíru zažili nebývalé vzepětí spirituality a pocitů sepětí s lidstvem. Jak popisoval v prosinci roku 1968 člen letu Apollo 8 Frank Borman: „Když jste u Měsíce a hledíte na Zemi, všechny rozdíly blednou a začnete nabývat pocitu, že tohle je opravdu jeden svět a proč se v něm, k čertu, nedokážeme naučit žít pohromadě jako slušní lidé.“
Jak vědci zjistili, stačí postavit skupinku lidí do háje plného vysokých stromů, vzbudit v nich tak pocit malosti a nicotnosti, a rázem se zvýší jejich velkorysost a štědrost. A také ochota pomáhat.
asto se naříká, že dnešní svět je k uzoufání materialistický, plný individualistů zaměřených jen na sebe. Možná by pomohlo, kdybychom se naučili více žasnout. Choďme více do galerií, divadel a na koncerty. Místo vytrvalého zírání do monitoru se občas podívejme na nebe a do korun stromů. Ať je ten příští rok plný momentů, při nichž naskočí husí kůže a tělem projede pocit, že nás cosi přesahuje. Bude to dobré pro nás všechny.