Barevný dialog s minulostí
Malíř Jan Merta se často inspiruje vlastními vzpomínkami. Výlet do jeho minulosti podniklo fotografické duo Lukáš Jasanský a Martin Polák. Propojení obrazů a fotografií je k vidění do 12. března v Městské knihovně v Praze.
Návštěvníka výstavy uvádí do „děje“vstupní chodba, kde jsou fotografie vztahující se k osobnímu životu Jana Merty (porodnice v Šumperku, dětství v Liberci, prázdniny u Klokočova, záběry umělcových ateliérů a bydlišť...). Naproti visí fotky institucí, v nichž čtyřiašedesátiletý malíř vystavoval. Originální úvod k originální tvorbě.
První sál pokračuje v navozené atmosféře pohledů do Mertova života. Malíř se často inspiruje vlastními vzpomínkami. Jsou to reminiscence na události dávno minulé, které zpracovává do obrazových podob i několik let. Jeho umělecký projev bývá teoretiky označován jako „samostatný, závislý na osobnosti autora a jeho prožitcích a zkušenostech“. Pro diváka je však podstatné, že většině jeho děl nějak rozumí, dokáže si spojit výjevy s popisky a představit si další souvislosti, protože mnoho obrazů vybízí k rozvíjení i jiných myšlenek, než které se nabízejí v prvním plánu. „Použitá slova v názvech nejsou pouhým označením, ale doplňují význam a optické působení. Ale ani názvy neprozrazují sdělení, to se tvoří až interakcí s vnímatelem. Rád mu ponechávám co nejvíce prostoru, aby si volně tvořil vztah k tomu, co vidí,“říká Jan Merta.
Úder červenou
Jeho obrazy zaujmou nejen vytříbeným smyslem pro humor, kterým umí ozvláštnit závažné náměty, ale i atypickým použitím barev. Volba barevných tónů má u Merty specifickou úlohu, zdá se, že vybledlejší odstíny béžové a šedé jsou oázou klidu a laskavosti, což na této výstavě převládá. Pak ale najednou Merta překvapí. „Uhodí“diváka sytě červenou, aby ho probral z nostalgie navozené plátny typu Piknik ( Jonatan), kde se výraz malého spokojeného kluka dobře snoubí s jemnou barevností.
Výraznými tóny jako by autor dodával jiným tématům vážnost a důraz. Tmavě červený je například Indián zařazený v cyklu Zlo- Názvy doplňují význam, ale neprozrazují sdělení.
mek americké epopeje. „Tato série vznikala jaksi mimochodem, bez předchozího ideového záměru. Nejprve jsem určitým procesem malby dospěl ke světlé bustě na černém muzeálním soklu a název Věk nevinnosti se přímo nabízel. Druhá busta už měla rysy prezidenta Lincolna, ale tu jsem zničil a až později jsem ji nahradil jakýmsi hybridem Lincolna a Bushe staršího. Nicméně teď už bylo jasné, že maluji Zlomek americké epopeje. Podle staré práce na papíře pak přibyl Indián. Výsledkem řetězení asociací (což je pro moji práci typické) je cyklus devíti obrazů. Rovnou tedy říkám, že důvod vzniku je nejasný. Nepokoušel jsem se o žádnou adresnou politickou kritiku, lákala mě volná práce s těmi několika tématy a humor,“objasňuje autor.
Vnímání obrazů je důležitou součástí výstavy, ne každémumalíři se však – tak jako Mertovi – podaří naladit návštěvníka na podobnou notu, jakou „hrají“jeho malby. Od umělce to však není cílené: „Přeji si, aby si návštěvníci odnášeli zážitek, který jim alespoň trochu uvolní nějakou tu cestičku v mysli. Nepřeji si, abych je nutil příliš mudrovat.“Přesto divák vítá autorovy doprovodné texty: „Když jsem začal chodit do školy, tak jsem si prohlížel knihu s reprodukcemi barokních obrazů. Nevím, proč jsem nesnesl pohled starého Rembrandta a proč jsem mu hřebíkem vyškrábal oči,“stojí na zdi vedle tří obrazů. Jejich základní název Autoportrét podle Rembrandta má tři verze, poslední s úšklebkem dokončuje sérii vztahující se k zážitku z dětství více než výmluvně.
Inteligentně podaná ironie je velkou devizou i pro další cyklus Pracovní příležitosti. Kvůli kádrovému profilu se Merta opakovaně nedostal na Akademii výtvarných umění. V desetiletém údobí mezi Střední odbornou školou výtvarnou Václava Hollara a přijetím na AVU se živil jako hlídač nebo uklízeč, maloval jen svátečně. Na AVU pak byl v ročníku nejstarší. Vyzrálejšímu Mertovi ale prospěl pohled mladších kolegů Tomáše Císařovského nebo Petra Nikla, s nimiž vstřebával umělecké počiny, které vznikaly mimo mantinely oficiálních svazů – ilegální tvorbu Stanislava Kolíbala nebo Václava Boštíka.
Myslím, že nejen mě upoutal obraz Lenka. Lenka je malířova žena, ale také autorka koncepce a dramaturgie výstavy. Z díla vyzařuje láska, něha, dialog. Odráží se v něm název obrazu Martina Kippenberga, jehož si Jan Merta váží. Ten název je ve své jednoduchosti více než výmluvný: Co bych byl bez tebe.