Vážený pane Voskovče

Byť „loví“v podobných vodách a potkává patrně stejné osobnosti zdejšího uměleckého světa, přece musí Ondřej Suchý díky popularitě a všeobecné známosti svého staršího bratra Jiřího jisté bariéry překonávat. Rovněž textař, spisovatel, scenárista a karikaturista má odjakživa pozici ztíženou, což je obvyklý paradox sourozenců slavných: všechno, co dělá Ondřej, Jiří také umí a s úspěchem to dělal dřív a déle. Až v posledním čase se bratři spojili a napsali cosi také spolu. Po knize Pan Werich z Kampy logicky následuje Pan Voskovec zManhattanu. Pětatřicet let po smrti Jiřího Voskovce knihu vydal Ikar k pětaosmdesátinám Jiřího Suchého.

Jako v případě Werichově i svazek věnovaný Voskovcovi je postaven na osobním vztahu autorů, především Suchého staršího, k jejich idolům z Osvobozeného divadla. Podstatnou, nikoli však objemnější částí knihy jsou Jiřího vzpomínky na setkání a spolupráci (s Werichem), ale také zprvu váhavě ostražitá korespondence, popřípadě telefonáty (s Voskovcem). V části další a obsáhlejší pak Ondřej využil četná svědectví lidí, kteří měli k Jiřímu Voskovcovi blízko, psali si s ním nebo za ním směli přijet do Ameriky, byli přítomni jejich poslednímu setkání ve Vídni v roce 1974. Popisuje rozmanité cesty dopisů, cituje z dřívějších publikací či pořadů (nejen vlastních) i ze současného Facebooku, zkrátka skládá střípky, jimiž lze doplnit obraz Jiřího Voskovce, ale i lidí s ním spojených leckdy už jen na dálku či spřátelené české komunity v Americe.

Nejde o třeskuté objevy neznámých fakt, ale o sympatické čtení pro spřízněné duše. Zajímavou součástí knihy je rodokmen, jenž detailně ukazuje rozvětvené příbuzenské vztahy Jiřího Voskovce. Genealog Jan Drocár, který jej sestavil, při pátrání narazil na rod Odkolků z Kampy, sázavských sklářů Kavalierů, na rody Fričů, Vrchlických či Čelakovských a další zajímavá jména; o tom, že přes rod Dazcických z Heslova lze dojít až k Marii Alici Habsbursko-Lotrinské, prapravnučce císaře a českého krále Leopolda II., ani nemluvě...